Naší předci znali noční oblohu velmi dobře. Jednou za dlouhý čas si proto všimli, že na obloze se z ničeho nic objevila nová jasná hvězda, která tam dříve nebyla. Po pár dnech nebo týdnech zase zmizela. Svou „novou hvězdu“ měl třeba Johannes Kepler, který ji pozoroval roku 1604 z Prahy nebo Tycho Brahe v roce 1572. Ani jeden z nich ale netušil, že nevidí zrod hvězdy – ten trvá miliony let a pouhým okem ho rozhodně pozorovat nemůžeme. „Novou hvězdou“ byla naopak hvězdná smrt. Dnešní astronomové rozeznávají podobných úkazů hned několik.
Nova: Krást se nemá
Prvním případem je nova. Někde ve vesmíru máme dvojhvězdu – dvojici hvězd, které se obíhají navzájem. Prvním členem je bílý trpaslík, hvězda podobná Slunci, která na konci života odhodila svou plynnou obálku. Zůstalo jen její extrémně husté jádro s obrovskou přitažlivostí. Druhým členem je normální hvězda. Bílý trpaslík z ní vysává materiál a nabaluje ho na sebe. Nakradený materiál se postupně stlačuje a zahřívá, až se jednoho dne zažehnou termonukleární reakce a dojde k prudkému zjasnění bílého trpaslíka. Na pozemské obloze to můžeme pozorovat jako „novou hvězdu“ neboli novu. Za posledních 50 let jich bylo k vidění pouhým okem zhruba 8 až 10.
Supernova I: Potrestaný zloděj
Bílému trpaslíkovi to však nestačilo. Jednoho dne nakrade tolik materiálu, že jeho hmotnost přesáhne kritickou mez 1,4 Slunce a exploduje jako supernova I. typu. Supernovy jsou mnohem jasnější než novy a mohou být pozorovatelné pouhým okem i ve dne. Pro astronomy jsou velmi cenné. Zmíněná kritická mez je vždy stejná. Stačí proto změřit jasnost supernovy, která klesá spolu se vzdáleností, a snadno mohou vypočítat vzdálenost bývalého bílého trpaslíka od nás. Pokud vybuchl v jiné galaxii, můžeme změřit i její vzdálenost. Díky tomu se mimo jiné prokázalo, že se vesmír od svého počátku rozpíná.
Supernova II a hypernova: Smrt těžkých hvězd
Ve vesmíru platí, že čím je hvězda hmotnější, tím kratší život ji čeká a tím bouřlivější bude její konec. Hvězdy můžeme chápat jako obří pece, které přeměňují vodík na hélium a to pak na další prvky. V hmotných hvězdách je tento řetězec díky vyšším tlakům a teplotám delší. Postupně se tak mění na objekt podobný cibuli, kde jednotlivé slupky odpovídají konkrétním chemickým prvkům. Jádro uvnitř hvězdy nakonec nedokáže odolat vlastní gravitaci a zhroutí se. Dojde k obrovské explozi, které se říká supernova II. typu. Zůstane po ní malá, ale velmi hmotná neutronová hvězda obklopená krásnou mlhovinou.
Pokud je hvězda opravdu masivní, zhroutí se až do černé díry – objektu tak hmotného, že z jeho náruče díky gravitaci neunikne ani světlo. Výbuchům, které předcházejí zhroucení do černých děr, se říká hypernova.
Gama záblesk: Prezidenta nevolejte!
V roce 1967 zaznamenaly americké družice Vela záblesk gama záření, které provází výbuch jaderné bomby. Gama záblesk ale naštěstí nepocházel ze Země, ale z vesmíru. Místo politiků a generálů tak měli problém astronomové. Dnes už vědí, že gama záření vzniká ve vesmíru při různých událostech. Záhadou ale zůstávají gama záblesky – nejenergičtější události, k jakým ve vesmíru dochází. Trvají zlomky sekund až minuty, během kterých vyzařují víc světla než celá galaxie. Jejich přesný původ neznáme, podle teorií se ale může jednat o dva jevy: hypernovu nebo srážku dvou neutronových hvězd. Aby mohli vědci gama záblesk co nejrychleji najít, mají k dispozici síť dalekohledů, které monitorují oblohu. Jeden z monitorovacích dalekohledů je také v Astronomickém ústavu v Ondřejově nedaleko Prahy.
