Nastavení citlivosti snímače ISO jsme se zatím věnovali pouze okrajově v prvním díle. Společně s časem expozice, volbou clonového čísla a správným vyvážením bílé barvy ale patří mezi čtyři základní parametry, které ovlivňují výsledek vašeho fotografického snažení. Dnes si o něm řekneme více a na konkrétních příkladech si ukážeme, kdy volit jakou citlivost ISO.
Jak nastavit ISO
V dobách filmových materiálů se citlivost ISO uváděla přímo na krabičkách. Čím vyšší číselné označení, tím vyšší míra citlivosti daného filmu na světlo. Například film o citlivosti 400 ISO byl čtyřikrát citlivější než ten s označením 100. Fotograf byl tedy nucen volit určitý film k fotografování ve špatně osvětleném interiéru a jiný třeba na dovolenou u moře.
Díky digitálním přístrojům je dnes fotografování daleko jednodušší. Velice snadno totiž můžeme volit citlivost snímače už během fotografování. Čím vyšší citlivost ISO nastavíme, tím bude snímač citlivější na světlo. Můžeme tedy fotografovat při špatném osvětlení, použít kratší expoziční čas či vyšší clonové číslo. Proč tedy nenastavíme rovnou tu nejvyšší citlivost?
S každým zvýšením citlivosti snímače se ale bohužel začínají na snímcích projevovat nežádoucí změny, které nazýváme šum – snímek jako by byl pokryt nevzhlednými barevnými tečkami. Nakolik se nám šum na snímcích projeví, záleží nejen na zvoleném ISO, ale i na kvalitě fotoaparátu. Profesionální foťáky pořízují kvalitní fotky i při vysoké citlivosti, zatímco na levných přístrojích je šum patrný už třeba při 800 ISO.
U běžně dostupných fotoaparátů je potřeba mít citlivost ISO pod kontrolou. Proto není vhodné mít ISO nastaveno na AUTO – automatika totiž může použít zbytečně vysokou citlivost, díky níž šum naše obrázky do jisté míry znehodnotí. Obecně lze tedy říci, že v praxi je dobré nastavovat vždy co nejnižší možnou citlivost ISO.
Nejnižší ISO volíme v případech, kdy je dostatečné množství světla, nebo kdy se objekty nepohybují (například při fotografování interiérů a architektury) a můžete fotit ze stativu. V krajinářské fotografii tak lze díky dlouhým expozičním časům působivě rozmazat tekoucí vodu.
Pokud budete chtít zachytit pohybující se objekty nebo fotografovat v prostředí, kde je světla méně, musíte být již opatrnější a vhodně kombinovat citlivost ISO a ještě z ruky udržitelný expoziční čas, což je 1/100 sekundy a kratší. Střední nebo vyšší hodnoty ISO proto použijeme u reportážní fotografie, streetphoto a sportovních utkání pod širým nebem.
Extremní hodnoty použijeme v ojedinělých případech a opravdu jenom s vědomím, že jejich technická kvalita nebude kdovíjaká. Taková situace může nastat, budeme-li chtít fotografovat noční oblohu nebo nějaký halový sport.
Každý lepší editační program má i funkci k potlačení šumu. Bohužel ani ta není ve většině případů ideálním řešením, neboť odstranění šumu z fotografie vede pro změnu ke ztrátě detailů a rozmazání snímku. S úpravami šumu v počítači proto opatrně, často nakonec vypadá fotka hůř než před editací.
Slovníček
Editační program
- počítačový program určeny k úpravám fotografií, např. český Zoner Photo Studio 16 nebo Photoshop od společnosti Adobe
Polarizační filtr
- s jeho pomocí je možno odfiltrovat odlesky ze všech ploch kromě kovových. Barvy jsou pak na snímcích o poznání sytější, vytváří zejm. krásně modré nebe s prokreslenými mraky
Streetphoto
- fotografická disciplína, snažící se zachytit prostřednictvím momentek člověka a život ve městě
Fotografický film
– plastový pás potřený chemickou emulzí citlivou na svělo. Používá se u analogových přístrojů. Jeden film běžně obsahuje 36 snímků a je buď barevný, nebo černobílý. Dnes ho pro běžné užití nahradil digitál, ale pro uměleckou fotku nebo dokument se stále používá.
