Archimedův paprsek smrti
Staří Řekové vlastnili laserovou zbraň. Alespoň to tvrdí ve svých spisech rétor Lúkianos. Když se římská armáda pokusila dobýt město Syrakusy (214–212 př. n. l.), učinila chybu. Žil tu totiž Archimedes, přední řecký matematik a vynálezce. Rozhodl se útočníky porazit silou slunce. Sestavil řadu pohyblivých zrcadel, které odrážely sluneční paprsky do jediného bodu, kterým byla vybraná římská loď. Koncentrovaný svazek světla o vysoké teplotě vyvolal na dřevěné lodi nezvládnutelný požár. Historici se dodnes přou o to, zda je něco takového možné. Proběhlo už několik experimentů, které dokazují, že ano, ačkoli by bylo obtížné soustředit světlo do jediného bodu na rozhoupané lodi. Mimochodem Archimedes pomohl Syrakusanům ještě jednou zajímavou zbraní. Na hradbách postavil kladky, ke kterým připevnil dlouhé tyče s železnými háky na konci. Obránci pomocí háků chytali nepřátelské lodě jako ryby, kladkami je vytahovali nad hladinu a převraceli naznak.
Vajíčkové torpédo
Hasan al-Rammah žil v 13. století a byl jedním z největších vynálezců středověké Sýrie. Jako první přinesl do islámského světa střelný prach a za život vymyslel přes stovku výbušnin. Dnes je známý hlavně jako tvůrce prvního torpéda. Nazval ho doslova „samohybné hořící vajíčko“. Skládalo se s z dvou železných plátů, které se naplnily střelným prachem a svázaly dohromady řemenem. Zezadu se k torpédu připevnila raketa, která ho hnala kupředu, a dva šípy po stranách pro udržení směru. Šlo o smrtící zbraň používanou proti křižáckým lodím, proti níž se nešlo bránit – jen doufat, že mine cíl nebo zhasne. Nedávný pokus na americké televizi prokázal, že takové torpédo opravdu funguje a dovede nadělat ohromnou paseku.
Kuše opakovačka
První opakovací puška byla sestrojena na začátku 19. století. Šlo o velký pokrok, jelikož umožňovala vystřelit více ran, aniž byste museli pokaždé nabíjet. Jenže opakovačku používali Číňané už před více než dvěma tisíci lety. Ačkoli šlo jen o kuši. Byla metr dlouhá a vyráběla se z bambusu. Byla tedy i přes svoje rozměry velmi lehká. K tělu měla připevněný zásobník až na deset šipek. Nabíjela se natažením páky a vynikala neuvěřitelnou rychlostí. Zkušený střelec dokázal celý zásobník vyprázdnit během patnácti vteřin! Jen pro představu: Stejnou kadenci má legendární puška M1 Garand používaná americkými vojáky za druhé světové války. Nevýhodou kuše byl krátký dostřel a slabá průraznost – například zbroj prostřelit nedokázala. Vojáci proto často namáčeli šipky do jedu, aby zvýšili její efektivitu.
Staročínský kosmický program
Střelný prach pochází z Číny. První písemné záznamy o této výbušné směsi síry, ledku draselného a dalších přísad se datují už na počátek 9. století. Objevili ji náhodu místní alchymisté, když se snažili smíchat elixír nesmrtelnosti. Jedna čínská legenda dokonce vypráví o vysokém císařském úředníkovi jménem Wan Hu, který se toužil přiblížit ke hvězdám. Rozhodl se proto postavit si vesmírnou loď. Připevnil 47 raket na křeslo, na které se posadil a mazaně se ještě připoutal, aby v kosmu ze svého korábu nevypadl. Služebníkům přikázal, ať odpočítají start a odpálí rakety. Následoval obrovský výbuch. Když se rozptýlil kouř a prach, služebníci viděli, že Wan Hu i trůn jsou pryč. Byli spokojení, že se mise podařila. O 500 let později se rozhodli stejný start provést v pořadu Bořiči mýtů. Víte, co zjistili? Že Wan Hu vyletěl i se svou židlí do povětří. Ale do vesmíru opravdu nedoletěl.
Kulomet mistra Leonarda
Varhanové dělo bylo předchůdcem moderních kulometů. Nevýhodou raných střelných zbraní bylo zdlouhavé nabíjení. Začala proto vznikat vícehlavňová děla, která dokázala vystřelit najednou až 40 kulek. Používala se hlavně proti vojákům. Proti hradbám a zdím se naopak střílelo z velkých jednohlavňových kanonů. Výstřel z varhanového děla dokázal skolit hned celou řadu nepřátel najednou. Poprvé ho použil král anglický Eduard III. během stoleté války. Později se stalo oblíbenou výzbrojí v renesanční Itálii. Jeho vývoji se dokonce věnoval i Leonardo da Vinci. Navrhl rychlonabíjecí dělo se třemi sklopnými řadami hlavní. Z jedné byste stříleli, druhá by po výstřelu chladla a tu třetí by váš kolega nabíjel.
Moře v plamenech
Pravděpodobně nejnebezpečnější zbraň své doby vlastnila Byzantská říše. Říkalo se jí řecký oheň a šlo o účinný plamenomet. Podle záznamů byl řecký oheň vynalezen v roce 672 n. l. Byzancie tehdy vlastnila nejobávanější loďstvo ve Středozemním moři. Není divu, na palubách vozilo právě řecký oheň. Šlo o nádobu naplněnou hořlavou směsí, kterou vojáci zahřívali, tlakovali a zapálenou tryskali na nepřátelské bárky (přesný popis najdete níže). Složení směsi bylo přísně střeženou formulí, podle současných vědců však šlo o ropu, která volně vyvěrala v okolí Černého moře, doplněnou o smůlu z borovic, síru či nehašené vápno. Řecký oheň metal plameny na vzdálenost 15 metrů a decimoval posádku i výbavu lodí. Jelikož šlo o hořící ropu, bylo skoro nemožné oheň uhasit. Nepřátelé se však naučili této neporazitelné zbrani čelit lstí. Drželi si vzdálenost, aby na ně oheň nedošlehl a začali s sebou vozit zvířecí kůže namočené v octu – zjistili totiž, že ocet je jediným účinným řešením, jak řecký oheň zkrotit.
