Během poslední fáze druhé světové války se Spojené státy, Spojené království a Čína snažily donutit Japonsko ke kapitulaci. Avšak ani po bombardování několika desítek měst se Japonsko nevzdalo. Americká vláda tedy urychlila práce na děsivé zbrani. Výzkumný tým fyzika Roberta Oppenheimera provedl 16. července 1945 zkušební detonaci v Novém Mexiku. Test nazvaný Trinity proběhl 70 km od nejbližší zástavby. Tlaková vlna exploze však rozbíjela okenní tabulky až ve vzdálenosti 160 km.
Chlapeček
Jen pár týdnů po testu dochází k prvnímu historickému použití jaderné zbraně pro vojenské účely. 6. srpna 1945 je na japonské město Hirošima shozena uranová jaderná puma s názvem Little Boy („Chlapeček“). Po explozi o síle 16 kilotun zůstal nad zničeným městem viset oblak ve tvaru hřibu vysoký 18 kilometrů, počet obětí překročil 150 tisíc lidí.
Tlouštík
O tři dny později, 9. srpna dopadá další americká bomba Fat Man („Tlouštík“) na město Nagasaki. Tentokrát šlo o plutoniovou jadernou pumu. Svůj cíl minula o téměř tři kilometry, přesto exploze o odhadované teplotě 3900 °C a síle 21 kilotun zabila přes 80 tisíc lidí. Američané chystali ke shození i třetí bombu, naštěstí to už nebylo potřeba. Japonsko se krátce po zničení Nagasaki vzdalo a druhá světová válka skončila.
Studená válka
Téměř vzápětí se ale objevila válka nová – takzvaná studená. Nejednalo se o otevřený vojenský konflikt, ale vzájemné zastrašování mezi světovými velmocemi. Špion Klaus Fuchs, který byl členem projektu Manhattan, totiž poskytl plány jaderné bomby Sovětskému svazu. Prakticky každá větší země chtěla rázem atomovou bombu. Ale především USA a Sovětský svaz se předháněly v tom, kdo vyrobí ničivější zbraň. Už na konci padesátých let vznikly první mezikontinentální balistické rakety (ICBM) schopné dopravit několik nukleárních hlavic na vzdálenost až 18 tisíc kilometrů. Celý svět se několik desetiletí obával, že světové velmoci už napětí nevydrží a dojde k masivnímu jadernému bombardování. A několikrát se to málem stalo!
Jen o vlásek!
Tu a tam se svět dozvídal o tom, jak těsně unikl před úplnou zkázou. V roce 1980 zkolaboval mikročip v počítači Severoamerického velitelství protivzdušné obrany. Následkem toho se na monitoru objevila zpráva, že na Spojené státy míří 220 sovětských raket s jadernými hlavicemi. Ještě než USA stihlo odpálit své rakety, všimli si operátoři, že na radaru není po raketách ani památky a jedná se o planý poplach.
A i když se situace v devadesátých letech uklidnila, přesto vyvolala neškodná norská výzkumná raketa paniku v Rusku. Na radaru totiž vypadala přesně jako americká balistická střela. Ruský prezident Boris Jelcin měl 10 minut na to, aby se rozhodl, zda vyšle jaderné nálože směrem ke Spojeným státům. Bylo to prý poprvé, co Jelcin aktivoval zařízení sloužící k odpálení více než 4 tisíc raket v takzvaném jaderném kufříku. Zbývaly dvě minuty do konce odpočtu a „neznámé“ těleso náhle spadlo do moře. Vše se pak vyjasnilo a Jelcin útok odvolal.
Za svět bez atomových zbraní
Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale v roce 1985 existovalo na světě zhruba 68 tisíc aktivních jaderných hlavic, jen Spojené státy jich vyráběly víc než tisíc ročně! Dnes již je aktivních „pouze“ něco kolem čtyř tisíc po celém světě. Jedná se o následek podepsání řady smluv a dohod. Některé státy však tyto dohody nepodepsaly a dál vlastní blíže nespecifikovaný počet aktivních jaderných hlavic – například Severní Korea, Izrael či Pákistán. Přesto je jasné, že si drtivá většina států naštěstí uvědomuje hrozivý potenciál této technologie. Jaderné zbraně jsou postupně rozmontovávány a součástky z nich slouží mírovým účelům – například v elektrárnách. K úplnému vymizení však nejspíš nikdy nedojde.
Více o atomu:
