Ačkoliv v době před Sametovou revolucí byly návštěvy „východního Německa“ neboli Německé demokratické republiky (NDR) běžnou záležitostí, většina rodin nejspíš ve svých plechových miláčcích pospíchala napříč zemí k ne zrovna hřejivému Baltskému moři, aby tu strávila týden či dva dovolené. Pak tu ještě byly nákupní zájezdy, nejčastěji do Drážďan, tedy ráno tam a k večeru zpět.
Socialistická hvězda
Proto lze říci, že naši dnešní hrdinku, nesoucí jméno V 180, jen málokdo ve skutečnosti viděl, ale znali ji téměř všichni vláčkaři. Aby také ne, když to byla jedna z prvních modelových lokomotiv, které ve velikosti N vyprodukovala firma PiKo sídlící v Sonnebergu, příhraničním městě na pomezí NDR a NS
Dítě pětiletky
V polovině 20. století se ve více státech řešila otázka postupného nahrazování parních lokomotiv buď elektrickými nebo dieselovými stroji. Nejinak tomu bylo i v NDR, i když v plánovaném socialistickém hospodářství vlastně nikdo netušil, kdy se z výměnou začne. To ale nebránilo v projektu lokomotivy, která by nahradila parní kolegyně jak v osobní, tak nákladní dopravě. První prototyp se připravoval v druhé východoněmecké pětiletce a ke zkouškám byl připraven 31. prosince 1959 jako V 180.001. Šlo o výrobek podniku VEB Lokomotivbau „Karl Marx“ v Postupimi-Babelsbergu (pro skutečné znalce pouze podotkněme, že dříve se továrna jmenovala Orenstein & Köppel). Se zkouškami prvního stroje se začalo hned následujícího roku v lednu.
Dvojí provedení
Během zkoušek prvního a druhého prototypu nastaly především problémy s vysokou hmotností, také jízda nepatřila mezi vysloveně komfortní. Problémy s vyšší vahou pokračovaly i nadále, ale po dvou letech se podařilo lokomotivu doladit, takže byla připravena pro sériovou výrobu. Jen pro ilustraci: cena lokomotivy, pro kterou se velice záhy zažilo přízvisko „Sputnik“, vyšla na tehdejších 1,6 milionu marek.
Překvapení v Lipsku
Kvůli již zmíněným potížím s vahou a vysokým tlakem na jednotlivé nápravy padlo rozhodnutí o vývoji verze s šesti nápravami – ta byla představena už v roce 1964 na jarním mezinárodním veletrhu v Lipsku. Konec výroby typu V 180 (později přeznačeného na V 118) nastal v roce 1971, produkce navazujících typů se pak přesunula až do Rumunska. Lokomotivy sloužily až do posledního desetiletí minulého století (už jako řada 228), ovšem kromě nostalgických jízd jsou tyto stroje vzácně k zahlédnutí u soukromých dopravců dodnes. Kdo má zájem o přesná technická data, nechť zavítá na Wikipedii a zadá DR V 180.
Jedna z nejrozšířenějších
Kdo měl v dobách socialismu vlastní kolejiště velikosti N, pak zcela určitě po něm proháněl i tuto lokomotivu, nejčastěji v červenobílém provedení. Podnik PiKo ji totiž dodával nejen v sólovém provedení, ale i jako součást startovacích setů. Šedokarmínová „vé stoosmdesátka“ byla součástí vůbec první kolekce určené pro modeláře N – v originálně pojatém balení tehdy byly tři nákladní vagóny, imitace nadjezdu a mostu plus koleje a ovládací panel. Později byla tato lokomotiva prodávána i s osobními vagóny pro lokálku a transformátorem F1.
Barevná mašina
Co se týče barevného provedení, i to bylo rozličné – asi nejčastější bylo červené v kombinaci s krémovým vrškem, ale k dostání byly i verze zelenošedé či červené se stříbrnou. Jedny z prvních sólově prodávaných V 180 měly i tmavě modrý spodek skříně rovněž se šedou, ale tato barva byla později vyhrazena variantě lokomotivy s panoramatickou kabinou (k ní se dostaneme v příštích pokračováních).
Šedesátikorunová enderačka
Tovární modely byly bez výjimky čtyřnápravové, skutečnou modernější verzi v podniku PiKo v době před významnými politickými změnami nerealizovali. Provedení se v poslední fázi socialistické výroby lišilo především v různých typových číslech. Navzdory řečem o malé spolehlivosti „enderáckých mašinek“ na mnohých kolejištích, jejichž ambice nejsou megalomanské, najdeme tuto lokomotivu stále v provozu. A že jich bude určitě dost, podtrhuje skutečnost, že v tehdejších prodejnách byla k mání za socialistických 60 Kčs.
I na virtuálních vláčkovištích
PiKo vyrábělo tuto „všudybylku“ také ve velikosti H0, v tomto případě výhradně v červenokrémovém provedení. Postupem času začaly o V 180 projevovat zájem i další výrobci, PiKo rozšířením sortimentu na velikost TT (v té „Sputnika“ vyráběl už dříve zmíněný podnik Berliner TT Bahnen) takže ji na kolejištích můžeme v modernější verzi vidět například v produkci firmy Tillig. A o oblíbenosti tohoto stroje svědčí i jeho existence v počítačové simulaci/strategii Train Fever (2014).
