Letecké (ne)štěstí: Zázrak na Něvě

Ačkoliv letecká doprava patří mezi nejbezpečnější, katastrofy v této oblasti stále děsí cestující. Známe ale i případy, kdy měly nehody šťastný konec. Třeba ta z roku 1963, která se stala letadlu Typ TU-124 nad Petrohradem.

V lednu roku 2009 oblétla svět příhoda amerického letu Cactus 1549. Kapitán Chesley „Sully“ Sullenberger dokázal posadit Airbus A-320 společnosti US Airways na hladinu newyorské řeky Hudson. Jeho bravurní čin zachránil životy 150 cestujícím a pěti členům posádky. V historii civilního letectví to ale není zdaleka jediný případ, kdy civilní letoun přistál na vodě. Pojďme si jeden podobný připomenout (a také koukněte, jak jsme létali v trenažérech ohromných letadel).

Neznámé nehody

Žádná letecká společnost není pyšná na problémy, ale v někdejším socialistickém bloku a zejména v SSSR nebylo většinou přípustné, aby se zpochybňovala vyspělá technika. Proto se o některých nehodách dozvídáme se zpožděním mnoha desítek let, ačkoliv dopadly šťastně a posádky mnohdy předvedly ještě o kousek víc než pilotní mistrovství. Tak tomu bylo i 21. srpna 1963 při běžném vnitrostátním letu z hlavního města tehdejší Estonské socialistické republiky Tallinu do Moskvy.

Malé túčko

Proudový letoun Tupolev TU-124 byl nástupce typu TU-104, ovšem podstatně menší, proto se mu mezi piloty ČSA říkalo „malé túčko“. Stroj s rozpětím 25,55 metrů, osazený dvěma dvouproudovými motory Solovjev D-20P, měl maximální kapacitu 56 osob (základní verze 44 míst) a mohl létat rychlostí 840 km/h až do vzdálenosti 2100 kilometrů.

Chybí šroubek!

Stroj s označením CCCP-45021 pilotoval onoho srpnového dne kapitán Viktor Jakovlevič Mostovoj. Na místě kopilota seděl Vasilij Grigorijevič Čečeněv. Z tallinského letiště odstartovali v 8:55 moskevského času k cílovému moskevskému letišti Vnukovo. Přední podvozek se zcela nezatáhl a neumožňoval bezpečné přistání. Posádka se po upozornění pokoušela tyčí uvolnit přední podvozkovou nohu, dokonce kvůli tomu prořízla podlahu pilotní kabiny, ale k ničemu to nevedlo. Jak se později zjistilo, nejspíš při předchozím letu došlo k defektu a ztrátě šroubu – byl nalezen na přistávací dráze.

Problémy s palivem

Posádka dostala povolení nouzově přištát v Petrohradě (tehdejší Leningrad) na letišti Pulkovo (tehdy neslo název Dálniční). Odpovědný vedoucí letového provozu Georgij Narbut vydal posádce příkaz vyčerpat pohonné hmoty až na hranici jedné tuny. To byl pro Mostovoje a ostatní problém, protože palivoměry v kokpitu nebyly konstrukčně řešeny tak, aby ukazovaly přesný stav paliva. Přitom každý kilogram pohonných hmot rozhodoval o přežití.

Hladina Něvy

Zatímco Narbut organizoval na letišti záchranné, zdravotnické a požární jednotky, palubní inženýr sdělil Mostovému, že v nádržích je ještě rezerva, proto se kapitán rozhodl po sedmi dosavadních okruzích přidat ještě jeden. Ve chvíli, kdy se letoun nacházel asi 21 kilometrů od letiště, krátce po sobě vysadily oba motory. Narbut dal posádce svolení k průletu městem, letadlo se podařilo správně nasměrovat, ale záhy bylo jasné, že letiště bude pro „túčko“ příliš vzdálené. „Sedáme na vodu,“ oznámil druhý pilot Čečeněv, který převzal od kapitána řízení, protože jako bývalý letec vojenského námořnictva létal s hydroplány a měl zkušenosti s přistáváním na vodě. Něva v těch místech byla široká zhruba 400 metrů.

Jsou to filmaři?

Kapitán instruoval posádku, aby soustavým hovorem rozptýlila paniku a Čečeněv se plně soustředil na přistání. Přeletěl pouhé čtyři metry nad rozestaveným mostem Aleksandra Něvského (přičemž několik vystrašených dělníků seskočilo z lešení do vody) a blížil se k Finskému železničnímu mostu. Let sledovali lidé na Maloochtinském prospektu – někteří si dokonce mysleli, že jde o natáčení katastrofického filmu nebo nácvik nouzového přistání.

Zázrak mezi mosty

Kapitán se obával destrukce, ale Čečeněv odvedl mistrovský výkon – letoun zachytil hladinu Něvy nejdříve ocasem, pak dosedl na břicho a zastavil se ve vzdálenosti sta metrů od mostního pilíře. Cestující propukli v jásot, jenže stále nebylo vyhráno, protože do trupu proudila voda a řeka v tom místě byla hluboká 13 metrů. Naštěstí se nedaleko nacházel starý říční remorkér, spuštěný na vodu v roce 1898 (!) a jeho čtyřčlenná posádka pod velením Jurije Vjačeslavoviče Poršina ihned vyrazila na pomoc. Muži se pokusili přivázat lana na „knikly“ pilotů a dovléci letadlo ke břehu, ale voda byla rychlejší, plnila trup a ten byl stále těžší. Proto byl po dohodě s piloty rozbit kryt kabiny a všichni cestující, mezi nimiž byly dvě děti, v klidu opustili stroj tímto nouzovým „střešním“ otvorem. Po křídle se dostali k několika záchranným člunům a byli převezeni na břeh.

Tupolev pod vodou

Posádku ihned odvezl vrtulník vyslaný z letiště, na místě zůstal pouze jeden z členů posádky a střežil zavazadla. Pro cestující posléze přijel autobus a odvezl je tamtéž, odtud byli přepraveni zpět do Tallinu. K letadlu připlul speciální člun s vodním čerpadlem, ale snaha vyčerpat vodu z trupu nebyla úspěšná – druhého dne ráno „túčko“ kleslo pod hladinu. Krátce poté bylo za pomoci pontonů vyzvednuto a odtaženo do Škiperského kanálu (dnešní areál Lenexpo), kde se nacházela vojenská jednotka. Komise označila letoun za zničený – byla odříznuta pilotní kabina a později použita jako pilotní simulátor v Kirsanovské letecké škole. Trup zůstal na místě a sedačky z něj byly doslova rozdány komukoliv „za láhev vodky“. Trosky byly ještě několik týdnů na břehu, než byly rozřezány a dány do šrotu.

Dozvuky

Veřejnost byla o nehodě informována pouze krátkou zprávou v leningradském rozhlase. Noviny uveřejnily krátké prohlášení až po několika měsících, ale pochopitelně bez obrázků. Místo nehody okamžitě obsadila policie a dbala na to, aby ji nikdo nefotografoval: kdo měl fotoaparát, tomu byl zabaven. Přesto se podařilo incident zachytit. „Bydlel jsem poblíž místa, kam letadlo dosedlo. Toho dne jsem byl na balkóně, uslyšel blízko letící letadlo a byl jsem ohlušen jeho zvukem. Vyběhl jsem ven a viděl, jak lidé běží k nábřeží. Bylo mi jasné – něco se děje. A představte si mé překvapení, když jsem viděl TU-124 plující po hladině. Okamžitě jsem popadl fotoaparát a využil jsem chvíle, kdy se policista nedíval. Dodnes vidím tváře dvou malých dětí, jak jim náhle jakoby zestárly o mnoho let,“ vzpomíná Jurij Tujsk, který se ale dlouho neodvažoval své fotografie zveřejnit. Stalo se tak až v roce 1993.

Hodinky a byty

Viktor Mostovoj a jeho posádka byli navrženi na řád Rudé hvězdy, ale výnos nebyl schválen. Jedním z důvodů byl prý názor, že mohli za nesprávné natankování a neprovedli kontrolu stavu paliva, nicméně komise připustila, že mohlo dojít k selhání přístrojů, což Mostovoj a jeho lidé nemohli nijak ovlivnit. Podobně jako Sullenberger byl i kapitán prověřován, zda nic nezanedbal, nakonec bylo konstatováno, že k žádnému pochybení nedošlo a Mostovoj spolu s navigátorem Carevem dostali jako odměnu od společnosti Aeroflot (Аэрофлот) dekret na nový byt. Kapitán remorkéru Poršin kromě Čestného uznání obdržel náramkové hodinky.