Pokud někdo stavěl nádherné parníky pro honosnou klientelu, musel splnit hned několik podmínek. Plavba musela být bez jakýchkoli problémů a pasažéři nesměli být sužováni přílišnými výkyvy či vibracemi. Loď také musela vyvinout určitou rychlost, aby v daném časovém úseku překonala Atlantik.
Kdyby tomu tak nebylo a nedoplula před uzavírací hodinou do newyorského přístavu, musela by setrvat celou noc na moři a to znamenalo zvýšené náklady na zajištění potřeb cestujících. Od večeře a snídaně navíc přes uspořádání večerní zábavy až po vyhřívání kajut pro několik stovek pasažérů. Co ale udělat s lodí, která tyto podmínky nesplňovala? Provozovatel nebo majitel na ní tratili a to se jim do krámu rozhodně nehodilo.
Co je to "loď mrtvých"?
Záhadami zahalený spisovatel B. Traven (není známo ani jeho přesné jméno či datum narození) napsal v roce 1926 román Loď mrtvých (Das Totenschiff), ve kterém zachytil příběh námořníka, jehož okolnosti dovedou na palubu lodi, která je předem odsouzena k zániku. Takovým plavidlům se říkalo též „mrtvoly“ – šlo právě o lodi, které nevyhovovaly konstrukčně. Majitel takovou loď pojistil na vysokou částku a pak nařídil posádce, aby ji "vhodně potopila". Někdy – jako v případě Travenovy knihy – byl na přehnanou sumu pojištěn bezcenný náklad, aby to příliš nebilo do očí.
Nepovedená stavba
Francouzská společnost Compagnie de Navigation Sud-Atlantique měla na svém kontě skvělé plovoucí paláce jako Paris, Île-de-France či Normandie (o ní si můžete přečíst zde). Že se i mistr tesař utne, naznačuje právě příklad L’Atlantique. Byla postavena v loděnicích Penhoët (St. Nazaire) stejně jako Île-de-France, ale novátorské postupy v konstrukci byly na škodu věci. Parník o výtlaku 42 000 BRT byl neforemný, hranatý a zbytečně vysoký, působil těžkopádným dojmem, navíc se při první plavbě objevilo dost nedostatků, takže záhy byl rejdařstvím CNS stažen na cestu do Jižní Ameriky. Problémy ale pokračovaly, takže L’Atlantique putovala k opravě do suchého doku.
HOŘÍ! HOŘÍ!
Úpravy včetně zkrácení komínů však nepomohly. Když se 3. ledna 1933 loď vracela kanálem La Manche do přístavu Le Havre, začalo hořet ve společenském salónu. Bylo to krajně podezřelé, protože na palubě nebyli žádní pasažéři, pouze posádka, takže v těchto prostorách neměl nikdo nic pohledávat. V podvečer se požár rozšířil a kapitán Rene Schoofs sáhl ke krajní variantě – nařídil evakuaci. Při ní zahynulo sedm mužů, které smetlo do moře uvolněné jeřábové lano. Když byli všichni včetně kapitána mimo plavidlo, vrak se sice nakláněl a byl zahalen do oblaků kouře, ale stále setrvával na hladině.
Boj o mrtvolu
Trosečníky zachránil holandský parník Achilles a Schoofs vystoupil na břeh v přístavu Cherbourg v uniformě svého holandského kolegy. L’Atlantique nadále kroužila vodami kanálu a schylovalo se k boji o její trosky. Podle kořistního práva připadl trup lodi státu, který na její palubě vztyčí vlajku. Loď se pohybovala asi 25 km od ostrova Guernsey, ale nepodařilo se jí odtáhnout remorkéry, protože lana vržená na palubu se zpřetrhala. Dva francouzští námořníci se dokonce dostali na palubu a umístili tam vlajku, ale dým a saze ji natolik začernily, že nebylo možné rozeznat její barvy.
Nakonec se o vrak přetahovaly čtyři státy: Velká Británie, Holandsko, Francie a Německo. Od všech dostala cherbourgská Obchodní komora vyplněnou zprávu o převzetí, takže rok trvalo dohadování, komu vlastně pozůstatky plovoucího paláce přiřknout. Nepomohlo ani tvrzení kapitána Schoofse, který údajně svěřil záchranářské práce francouzskému remorkéru Minotaure, takže loď podle této výpovědi nešlo považovat za opuštěnou.
Smutný konec
Loď hořela plných pět dní a byla uhašena až v cherbourgském přístavu. Byla natolik zdevastovaná, že se dlouho hodnotil její zbytkový stav, aby byla možnost stanovit jeho cenu. Záhy byla vyvrácena možnost rekonstrukce lodi, protože by to pro CNS znamenalo vynaložit až 3 miliony dolarů, což by u nepovedeného plavidla bylo plýtvání. Po třech letech bylo plavidlo zhodnoceno jako neopravitelné a odprodáno do šrotu skotské společnosti Smith&Houston v Glasgow za cenu kolem 120 000 dolarů.
Záhada nebo podvod?
Pochopitelně se přetřásal i záhadný zánik, zvláště když CNS vyinkasovala pojistku v hodnotě 6,8 milionu dolarů. Bylo podezřelé místo, kde požár vypukl i fakt, že se neuvěřitelně rychle šířil a nikdo se ho nepokoušel zlikvidovat. V dobovém tisku se spekulovalo o podvodu, francouzské úřady se chystaly zahájit přísné vyšetřování, jenže než k němu mohlo dojít, začaly zemi galského kohouta sužovat závažnější problémy. Na dveře zaklepala2. světová válka a po jejím skončení už neměl nikdo zájem přes deset let starý případ otevírat. L’Atlantique tak patří mezi plavidla zahalená záhadou.
