Dora a Gustav
Za druhé světové války vsadilo Německo ve zbrojařském závodě s ostatními velmocemi na technickou vyspělost. Některé zbraně patřily do kategorie sci-fi anebo megalomananie. Podívejte se třeba na dvě neobyčejně velká železniční děla - Doru a Gustava. Jejich ráže byla 800 milimetrů, délka hlavně 32,5 metrů a váha 1350 tun. Takhle gigantické dělo nešlo přepravovat po železnici jen tak, takže se před převozem muselo rozložit. Na místě určení ho smontovalo 4000 mužů. Do akce se dostal jen Gustav, který měl původně pomoci s obsazením Francie, ale kvůli tomu, že jeho výroba se protáhla, tak zasáhl až do bojů na východní frontě. I tam si ale vypálil jen 48x. Musely to ale být pořádné rány, když projektil vážil až 7100 kilogramů a doletěl i 47 kilometrů daleko.
Vespa 150 TAP
Pod pojmem “skútr Vespa” si asi většina lidí představí bzučící malý motocykl, který si to, osedlán mladíkem v rozevláté košili či slečnou v šatech, upaluje po silnici podél pláže někde v prosluněné Itálii. Ve Francii však v 50. letech přišli na zdaleka ne tak romantický, ale velice účinný způsob využití tohoto dopravního prostředku. Jednoduše na něj přimontovali americký bezzákluzový kanon M20 ráže 75 milimetrů. Vespě to na kráse zrovna nepřidalo, ale stala se tak efektivním dopravním prostředkem pro přepravu velkých zbraní. Parašutisté z oddílu TAP (Troupes Aéro Portées) dostali k dispozici nástroj pro likvidaci cílů s až 100 milimetrovým pancířem. Jezdec při přepravě seděl doslova na kanonu a když bylo třeba, tak ho odmontoval, přidělal na něj trojnožku a tím se okamžitě stal hrozbou pro všechny tanky v dohledu.
Střelba za jízdy
Teoreticky šlo střílet i z Vespy a dokonce i za jízdy, ale žádný takový případ není zdokumentován a navíc by se takhle s kanonem dost špatně mířilo. Skútr s kanonem s 6 náboji vážil zhruba 150 kilogramů. Při bojovém nasazení v Alžírsku se ukázalo, že nápad zkombinovat protitankový kanon a městský dopravní prostředek není vůbec špatný. Vespa 150 TAP byla účinná jak proti obrněným cílům, tak proti opevnění. Nahrazena byla až výrazně lehčí protitankovou zbraní M67.
Tank Tsar
První světová válka byla válkou zákopovou. Nepřátelé byly často schováni v zákopech tak dlouho, dokud nepřišel rozkaz k útoku. Ten spočíval v tom, že se přes otevřený prostor vojáci rozběhli proti nepřátelskému zákopu a s obrovskými ztrátami ho buď získali nebo se stáhli. Myšlenkou, jak se vyhnout těmto hromadný ztečím se zabýval v Rusku inženýr Nikolaj Lebeděnko. Došel k názoru, že dostatečně pancéřovaný stroj s velkými koly bude schopen překonat nepřátelský zákop. A tak vznikla bizarní obří tříkolka, které se říkalo různě, mimojiné Tsar nebo Netopýr.
Zrádné bažiny
Zpočátku to vypadalo nadějně, ale při testech se zjistilo, že je nutné zpevnit konstrukci. Tím narostla hmotnost stroje na 60 tun. Na zpevněném terénu to nevadilo, kola s 9 metry na průměr a dva spalovací motory bez problémů dostaly tank přes všechny překážky. To však trvalo jen do chvíle, než se dostal jedním kolem do bažiny, odkud už se nedokázal vyprostit. Tehdy ovšem neexistoval prostředek, který by tento kolos dokázal vytáhnout, a tak ho armáda musela hlídat až do občanské války v roce 1917. Poté zrezivěl a rozpadl se.
