Kursk: Tragédie ruské útočné ponorky

Osud útočné ruské ponorky Kursk přitahuje filmaře a videoherní návrháře i 18 let po jejím tragickém potopení. Jak to tehdy bylo?

Na legendární válečné úspěchy se nezapomíná. Jejich odkaz s námi neustále zůstává. Je to případ i jedné z největších tankových bitev 20. století. Během druhé světové války nacistické vojsko zaútočilo na sovětskou Rudou armádu u Kurska. Za cenu velkých ztrát na sovětské straně byli nacisté odraženi. Bitva v období mezi 5. červencem a 23. srpnem 1943 přinesla definitivní obrat na Východní frontě, je považována za jeden ze zlomových okamžiků historie, po kterém nacistické Německo začalo prohrávat válku, a posloužila jako jméno pro dvanáctou ponorku typu Projekt 949A Antěj. Její stavba začala ve sverdlovské loděnici v roce 1992 a ruské námořnictvo ji do užívání dostalo v květnu 1994. Na plné nasazení si musela počkat až do 30. prosince 1994.

Kursk jménem Oscar

Ponorky této kategorie byly největší útočná plavidla – délka 155 metrů a čtyřpodlažní dispozice představovaly opravdu špičku techniky. Tvůrci uváděli, že díky vnějšímu trupu z niklchromové oceli o síle 8,5 mm a druhému "jistícímu" plášti tloušťky 5 cm jsou tyto ponorky prakticky nepotopitelné. K-141 Kursk (v kódu NATO označována jako Oscar-II) působil v arktické oblasti a měl důležitou pozici ve strategii Ruska. Potíží ovšem byl nedostatek financí, proto byla údržba v mnoha směrech spíše symbolická. Vlastně jediná odpovídající pozornost se věnovala bojovému vybavení. Například záchranné systémy byly víceméně přehlíženy.

Špion pod hladinou

Své období slávy si Kursk vybral v roce 1999. Operoval ve Středomoří a pod velením kapitána Gennadije Petroviče Ljačina během konfliktu v Kosovu monitoroval pohyb americké 6. flotily válečného námořnictva. Šlo o průzkumnou misi se špionážním podtónem, kterou posádka splnila tak dobře, že kapitán se stal v Rusku vojenskou celebritou. Nikdo však netušil, že šlo o labutí píseň chlouby ruského Severního loďstva.

Ponorka na dně

V srpnu 2000 naplánovalo Rusko velké námořní cvičení, svou velikostí srovnatelné s někdejšími akcemi už neexistujícího Sovětského svazu. Kursk měl působit jako nepřátelské plavidlo a simulovat útok na vlajkovou loď, takto raketový křižník Pjotr Velikyj. Sobota 12. srpna 2000 však skončila tragicky – po odpálení dvou slepých torpéd došlo k výbuchu a Kursk se potopil asi 135 kilometrů od přístavu Severomorsk do hloubky 108 metrů.

Bez šance

Praxe na ponorkách byla taková, že při odpálení torpéd byly kvůli přebytku stlačeného vzduchu ponechány otevřené vodotěsné dveře. Bohužel zpětný ráz zdemoloval dva z devíti úseku ponorky, takže na scéně zůstalo prvních sedm mrtvých. Po explozi selhala nouzová bóje, kapitán Ljačin v druhém oddělení už nedostal šanci vyslat volání o pomoc. Po dalších dvou minutách a 15 vteřinách nejspíš vybuchlo šest torpédových hlavic, čímž došlo k destrukci trupu a zničení třetí a čtvrté sekce. Nikdo tu nepřežil a obrovským štěstím bylo předpisové odstavení obou jaderných reaktorů, jejichž automatika reagovala správně, takže nedošlo k jaderné havárii.

Krátká naděje

Ve zbylých čtyřech odděleních zůstalo naživu 23 námořníků a pod velením kapitánporučíka Dmitrije Romanovče Koledníkova našli útočiště na samotné zádi. Můžeme se jen dohadovat, co se tu odehrávalo. Skýtala se stále šance použít nouzový průlez, proplout stometrovou vzdálenost k hladině, ale jak se zdá, přeživší tuto možnost odmítli. Jestli doufali, že záchrana přijde zvenčí, to je těžké odhadnout. Zakrátko vypadl nouzový zdroj energie, nesvítila světla a klesala teplota. Jak dlouho zbylá část posádky žila není zřejmé, v tomto směru se názory rozcházejí, i co se týče jejich skonu. Hovořilo se o průsaku vody stejně jako o vznícení superoxidových patron a následném požáru. Nakonec se poslední žijící muži udusili kvůli nedostatku kyslíku.

Záchranářská liknavost

Ačkoliv byly ostatními loděmi účastnících se cvičení detekovány výbuchy, nikdo nic nehlásil, protože panoval názor, že šlo o cvičný výbuch hlubinné pumy. Teprve večer nastalo pozdvižení, protože Kursk se stále nehlásil (ke katastrofě došlo dvě minuty před půl dvanáctou místního času). Až po opakovaných pokusech o spojení se přistoupilo k prvním akcím. Záchranné plavidlo Rudnickou s dvěma ponornými plavidly dorazilo na místo katastrofy po necelých jedenadvaceti hodinách. Oba stroje – AS-32 a Priz – ovšem neuspěly, jen druhý jmenovaný se dostal až k trupu, ale nepodařilo se k němu odpovídajícím způsobem přilnout.

Politické důvody

Reagovaly ostatní země, protože výbuchy byly zaznamenány na seismických stanicích. Američané nabídli Deep Submergence Rescue Vehicles, speciální záchranný systém, ozvali se i Britové. Rusové asi doufali, že vše zvládnou vlastními silami, nakonec až po čtyřech dnech oslovily Brity a Nory se žádostí o pomoc. Norská loď se dostala nad vrak Kursku až 19. srpna a v neděli 20. srpna se k nouzovému průlezu dostali britští potápěči. V tu chvíli bylo jasné, že je po všem – oddělení bylo zaplaveno vodou, takže evidentně nikdo nemohl přežít.

Stále stejný nešvar

Námořnictvo nemohlo nehodu skrýt, snažilo se však zatajit co nejvíce, takže se objevovaly šílené konspirační teorie. Podle jedné mělo dojít ke srážce s americkou ponorkou USS Toledo, jak to ostatně nabídl divákům ve svém filmu Francouz Jean-Michel Cardo (Kursk: Ponorka v kalných vodách). Objevila se i informace, že šlo o sebevražednou misi, mluvilo se také o neutěšeném technickém stavu ponorek. Každopádně na veřejném setkání zástupců námořnictva s pozůstalými došlo k dramatickým scénám, kdy matky námořníků obvinily důstojníky z mnoha prohřešků, navíc se rodinní příslušníci nedozvěděli dost dlouho o způsobu, jakým jejich příbuzní zahynuli. Oficiální zpráva byla v utajené verzi vydána ještě téhož roku, publikována byla až v roce 2002. Podle ní „… prosákl vysoce koncentrovaný H2O2 prorezlou částí v torpédovém pouzdře a při reakci s mědí a mosazí v torpédometu způsobil chemickou reakci s následnou explozí o síle 100 – 250 kg TNT. Druhý výbuch měl sílu 3 – 7 tun TNT a zaznamenaly ho seismické stanice v celé Evropě.“

Konec ponorky

Po více než roce se torzo trupu, bez zničené přídě, dostalo díky holandským záchranným společnostem Mammoet a Smit International zpět do rosljavské loděnice v Murmansku. V troskách bylo nalezeno 115 mrtvých těl, tři se nikdy nenašla. Po prozkoumání zničené ponorky byl trup roztaven.

Kursk ve filmu a hře

Po 18 letech se tragédie ponorky K-141 Kursk opět vrací do povědomí lidí. Už dříve byly natáčeny filmy o "kvalitách" ruských ponorných plavidel, stačí si vzpomenout na K-19: Stroj na smrt s Harrisonem Fordem v hlavní roli. I díky němu se ponorkám made in Russia začalo říkat The Widowmaker – doslova "výrobce vdov". Nyní se dostává na pulty počítačových prodejen hra Kursk, navíc 17. ledna se v českých kinech představil 117 minut dlouhý film Kursk, jehož scénáristou je Robert Rodat, nominovaný dříve jak na Oscara, tak Zlatý Glóbus. Režie se ujal Thomas Vinterberg a v hlavních rolích uvidíme esa jako Colin Firth, Matthias Schoenaerts, Max von Sydow či Léa Seydoux.