Armáda vyzvala na konci roku 1934 firmy Škoda a ČKD (ta se podílela i na československém tanku LT vz. 34), aby představily nové prototypy, které by byly schopny podporovat pěchotu při bojích ve složitějších terénech našich pohraničních hor. Obě firmy si vzájemně konkurovaly a na pozadí soutěže docházelo k uplácení a dalším nekalým praktikám. Nakonec mezi nimi došlo k dohodě, že ať vyhraje kdokoliv, výrobu si firmy rozdělí napůl.
Škoda vítězí
Konkurz nakonec vyhrála Škoda s tankem Š-II-a, který měl být do budoucna jednodušeji modernizovatelný. Ministerstvo národní obrany si již v říjnu 1935 objednalo 160 tanků a do konce června 1936 objednalo dalších 138 kusů. Bohužel firmy nestíhaly vyrábět v termínu a to především z důvodu vysoké zmetkovosti a častých dodatečných změn v konstrukci. K armádě se tak první tanky dostaly až před Vánoci 1937.
Cesta tanku k dokonalosti
Armáda nebyla s tanky příliš spokojena. Problémy se musely řešit za pochodu, ale postupem času poruchovost klesla na únosnou míru a LT vz. 35 se počítal ke světové špičce. Inovativní byl na československé poměry především pneumatický posilovač řízení, který snižoval námahu řidiče. Výzbrojí tanku byl kanon Škoda A3 o ráži 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35. Ty byly v roce 1938 trochu složitě nahrazeny kulomety ZB vz. 37. Osádku tvořili tři muži - velitel, který byl zároveň střelcem, řidič a radiotelegrafista. Pancéřování mělo na čele korby a věže 25 mm, boční desky byly silné 16 mm. Spoje byly vodotěsné do výšky 1 metr. Pro pohon sloužil čtyřdobý benzinový motor, vodou chlazený.
Ničitel kulometných hnízd
Po vyhlášení mobilizace armáda objednala dalších 105 kusů LT vz. 35 a přemístila tanky do bojových postavení. Část z nich vyjela bránit hranice, tedy plnit úlohu, pro kterou byly vyrobeny. A skutečně se osvědčily, protože se ukázaly jako ideální prostředek pro ničení kulometných hnízd. To bylo zčásti dané i tím, že jednotky Freikorps, proti kterým tanky stály, prakticky neměly žádné protitankové zbraně.
Ve výzbroji Wehrmachtu
Ve chvíli, kdy bylo československé pohraničí postoupeno Německu, ztratila armáda o tanky zájem a pokoušela se je prodat. Následná okupace tyto snahy zhatila a většina tanků padla do německých rukou. Wehrmacht je zařadil do svých jednotek pod označením PzKpfw 35(t), osadil do nich jednoho člena osádky navíc a použil je při invazi do Polska. Při té bylo poškozeno 11 tanků, ale nejednalo se o nic neopravitelného. Další nasazení proběhlo ve Francii, kde se dostaly až ke kanálu La Manche. Nakonec se ještě zúčastnily bojů v Jugoslávii a poté byla většina vyřazena z jednotek na první linii. Některé se ale dostaly až k Moskvě, kde je zastavila tuhá ruská zima. Zamrzla voda v chladičích a pneumatické systémy.
Poslouží i bez věží
Němci všechny tanky stáhli do Vídně, odkud jich poté část putovala do Rumunska a Bulharska. Některé byly přestavěny tím způsobem, že se odstranila věž a v prostoru pro posádku se vozily zásoby a munice. Vzniklo tedy jakési pásové, obrněné, zásobovací vozidlo. Na Slovensku tanky vydržely až do napadení SSSR, kde jich bylo použito 45. Tři byly zničeny a zbytek se vrátil domů, kde sloužil pro výcvik nových tankistů. Nakonec ještě posloužily jako zakopané pevnůstky nebo naložené na vlacích, kde z transportního vagónu udělaly jakýsi improvizovaný vagón dělový.
