V Sovětském svazu byly v té době v kurzu obskurní konstrukce vícevěžových tanků. Byly to obrovské a těžké bestie, které se měly pomalu sunout po bojišti a střílet na všechny strany. Kolosy sice na přehlídkách ohromovaly vrcholné představitele země, na bojišti však trpěly svojí obrovskou hmotností, bídnou pohyblivostí a vysokou poruchovostí. Početná osádka těchto oblud se navíc těžko sehrávala.
U tanku platí: Méně je více
Sovětské velení nakonec upřednostnilo klasičtější koncepci tanku s jednou věží. Tím byl právě tank KV-1, respektive jeho prototyp KV, který měl dva kanóny. Jeden o ráži 76,2 milimetrů a druhý, menší 45 milimetrový. Protože si v testech vedl skvěle, byla začátkem roku 1940 zahájena jeho sériová výroba. Menší z kanónů ve věži spíše překážel, byl tedy odebrán. Kromě toho měl ještě střelec k dispozici kulomet ráže 7,62 mm a druhý takový, který byl umístěn v zadní části věže. V přední části korby pak byla střílna pro osobní zbraň, na jejíž místo byl v pozdějších verzích osazován rovněž kulomet.
KV-1 ve Finsku ohromil
První kusy tanku byly nasazeny ve válce s Finskem, kde se velmi osvědčily. I přesto, že si s nimi finská armáda nevěděla rady, dala se "kávéjedničce" vytknout malá pohyblivost a jistá neohrabanost. 75 mm silný pancíř přední korby a těžká věž, která měla místy ochranu až 90 mm tlustou, výrazně přispívaly k celkové hmotnosti přes 47 tun. Zapadnutí v terénu pak představovalo obrovský problém, protože na vyproštění bylo třeba zavolat jiný KV-1. Posádka tak často musela stroj opustit a zanechat svému osudu. Maximální rychlost byla zhruba 35 km/h, což byl jednoduše kompromis za to, že tehdy prakticky neexistoval pro tank rovnocenný soupeř.
Němce vyděsil
První zkušenost nacistické armády s KV-1 musela být asi dost děsivá. Němcům totiž dlouho trvalo, než se naučili se silně pancéřovaným obrněncem bojovat. Jejich děla neodkázala tlustý pancíř prorazit a vznikaly tak naprosto bizarní situace, kdy doslova desítky ran ustály sovětské obludy bez poškození a jejich osádky vnímaly "klepání" zvenčí spíš už jen jako otravné vyrušování. Je zaznamenán i případ, kdy jeden KV-1 zastavil na dva dny celou divizi.
Zabít tank
Němcům se (stejně jako v případě tanku T-34) nakonec osvědčila zbraň, která byla původně určena na ničení zcela jiných cílů – letadel. Vysokorychlostní projektily 88 mm kanónu si dokázaly najít cestu i skrz silný sovětský pancíř. "Osmaosmdesátek" však nacisté neměli mnoho. Když německé velení vidělo vážnost situace, byl urychlen vývoj Pak 40, což byl 75 mm protitankový kanón, který měl zničit KV-1 na vzdálenost až půl kilometru. S takovou zbraní měli Němci většinou jen jeden pokus a první střela musela být za každou cenu devastační. Pokud ne, KV-1 odpověděl a protitankový Pak 40 lehce zničil.
Bez pancíře, ale obratný
Řešením problému se nakonec ukázala být montáž Pak 40 na pásový podvozek. Němci tak doslova na míru sovětské ocelové hrozbě narychlo vyvinuli Marder. Stíhač tanků, který měl sice vysokou siluetu, téměř nulový pancíř, ale byl sakra pohyblivý. Neohrabaným, silně pancéřovaným obludám tak vznikl silný soupeř, který s nimi dovedl vést více než vyrovnaný boj. KV-1 tak pomalu ztrácel svoji hlavní výhodu, jeho význam na bojišti klesal a tank jednoduše zastaral.
