Němci se tehdy, koncem roku 1938, rozhodli využít podvozky původem z českého tanku LT vz. 38. Už z toho vyplývá, že Jagdpanzer 38 (t) byl zamýšlen jako lehký stíhač. Němečtí konstruktéři však na to šli od lesa. Čelní pancíř o tloušťce místy až 80 mm silně sklonili, aby zvýšili jeho efektivitu. Boky a zadní část byly kryté jen tenkým pancířem. Podařilo se tak zachovat poměrně nízkou hmotnost (necelých 16 tun) při slušné pohyblivosti.
Nová hrozba Jagdpanzer
Sériová výroba byla v Plzni a v Praze. Z odvážného plánu vyrobit 1200 Hetzerů sešlo a měsíčně spatřilo světlo světa nakonec jen 400 nových kusů. Stíhač se zanedlouho stal hrozbou pro Spojence i Rudou armádu.
Byl to spolehlivý a obratný stroj. 75 mm dělo, kterým byl vybaven, bylo umístěno vpravo od pomyslné podélné osy tanku, posádka tak měla více prostoru. Na střeše byl umístěn kulomet MG 34, eventuálně MG 42, který se dal ovládat zevnitř vozu. Střelec tedy nebyl vystaven palbě pěchoty, dokud nebylo nutné vyměnit zásobník na 50 ran.
Nenápadný bojovník
Čtyřčlenná posádka, kterou tvořili velitel, řidič, nabíječ a střelec, seděla prakticky v řadě, v levé části tanku. Pohon obstarával motor Praha AE 2800 o výkonu 160 koní, pozdější verze měla motor Tatra TD 103, který měl dokonce 207 koní. Díky nízké a uhlazené siluetě nebylo snadné ukrytý Hetzer odhalit a pokud se to podařilo, tak ještě zdaleka nebylo vyhráno. Například britské tanky Churchill nebyly schopné jeho čelní pancíř prorazit ani z bezprostřední blízkosti.
Slabé místo
Receptem na Jagdpanzer 38 (t) Hetzer bylo zasáhnout ho buď opravdu silným kanonem, případně z boku nebo zezadu, kde byl pancíř tenký jen 20 milimetrů. To probila i většina protitankových pušek, a tak ve chvíli, kdy neměl Hetzer podporu pěchoty či jiné techniky, stal se snadnou kořistí klidně pro kohokoliv, kdo měl v ruce bazuku a byl schopen ho nepozorovaně oběhnout.
Hetzer v našich ulicích
Nechvalně prosluly tyto tanky i u nás na samotném konci druhé světové války. Němci je nasadili při potlačování pražského povstání a byl to právě zápalný granát, vypálený z Hetzeru, který zapálil Staroměstskou radnici. Nakonec si s nimi povstalci poradili a několik jich dokonce ukořistili a použili proti Německé armádě její vlastní zbraň.
Po válce výroba pokračovala a pod označením ST-I byly tyto povedené stíhače zařazeny v Československé armádě. Pod označením G-13 bylo 158 kusů dodáno i do Švýcarska, kde sloužily až do 70. let.
