Jedna z největších soutěží pro konstruktéry letadel na světě se jmenuje GoFly. Zaštiťuje ji vzdušný gigant Boeing a má tři fáze. Ta první začala v roce 2017. Kdo se do ní mohl přihlásit? Kdokoli, kdo vypracoval plán na sestrojení osobního létajícího stroje, který bude bezpečný, tichý, skladný a na jednu nádrž nebo nabití doletí minimálně 30 kilometrů daleko. Nakonec se zde sešly tři a půl tisíce inženýrů, vědců a vizionářů z více než stovky zemí světa. Druhá fáze soutěže skončila nedávno. Týmy měly za úkol představit funkční prototyp svého stroje. Porota z nich vybrala pět nejlepších, které vám nyní představuje ábíčko.
Finalisté GoFly brzy v akci
Chcete nejprve vědět, co se bude dít v závěrečné fázi soutěže? Pětice finalistů se utká v leteckém klání. Do roku 2020 musí všichni ukázat funkční osobní letadla. Ve vzduchu se jasně ukáže, kdo je nejrychlejší, nejobratnější i nejbezpečnější. Pořadatelé pak mezi soutěžící rozdělí celkem dva miliony dolarů. Z toho 250 tisíc získá nejmenší a dalších 250 tisíc nejtišší stroj, celkový vítěz získá rovný milion. Soutěž ale není jen o penězích. I ti, kteří neuspěli, získají podporu od předních světových expertů na design a stavbu letadel. Svou práci budou moci představit lidem z firem jako Lockheed Martin, Boeing, Sikorsky nebo Pratt & Whitney.
Nizozemská lehká váha
Silverwing S1
Prvním ze soutěžících, kteří se probojovali až do finále, je nizozemský tým z Delftské technické univerzity. Říká si Silverwing a navrhl stroj S1. Jedná se o létající motorku, kterou pohání dvě obří elektrické vrtule. S1 má být velmi lehká – tvůrci tvrdí, že bude vážit méně než její pilot. Jakmile se na ni usadí, otočí se vrtule přímo vzhůru a vyženou letoun do požadované výšky. Pak se srovnají do horizontální polohy a umožní let vpřed. Pilot má možnost motorku ovládat pomocí křidélek v zádi stroje. Zní to nepohodlně, že? V testovací fázi to tak skutečně je. Pokud se ale letoun podaří dotáhnout do konce, bude mít pilot k dispozici komfortní krytý kokpit.
Létající motokára
Flykart2
Podle nás jednoznačně nejatraktivnější návrh pochází od kalifornského výzkumného ústavu Trek Aerospace. Jelikož se specializuje právě na studium a vývoj turbín, nepřekvapí, že jeho letoun Flykart2 pohání desetidílná soustava vrtulí s pláštěm. Podle autorů má létat rychlostí až 100 km/h a s plně nabitou sadou baterií ve vzduchu vydrží až půl hodiny. Pilot sedí uprostřed a jistí ho bezpečnostní pás. Ovládání je inspirované letadly: Levou rukou drží páku přípusti, kterou přidává a ubírá plyn. Pravou pak má na joysticku pro náklony a zatáčení. Trek Aerospace věří, že pokud bude o takový stroj zájem, dokáže ho vyrábět velmi levně – a nabídnout tak osobní létající mašinu doslova pro každého.
Záchranář a drak
Era Aviabike a Airboard 2.0
Rusko-lotyšský tým Aeroxo se do finále dostal s létající motorkou Era Aviabike, která má spojovat výhody helikoptéry a letadla. Vyvíjí ji pro monitorování odlehlých míst, jako jsou například ropovody, k pozorování lesů v rámci prevence požárů nebo pro záchranné akce. Detaily ale zatím neodhalili. O něco více o sobě prozradil Dragonair. Teď tedy nemáme na mysli jednoho z dračích pokémonů, nýbrž tým konstruktérů ze Spojených států. V soutěži GoFly představili létající stroj Airboard 2.0. Jedná se o multikoptéru poháněnou čtveřicí rotorů. Pilot bude stát na platformě uprostřed a ovládat ji pomocí křížence řídítek jako z kola nebo motorky a leteckých beranů. Bezpečnost letu má zajistit automatický stabilizační systém.
Vzdušná budka
Aria
Tým americké Texas A&M University vede slavný výzkumník Moble Benedict, který za inovace létajících strojů posbíral už několik cen. Společně představili letoun jménem Aria. Je to minimalistický koncept něčeho, co bychom mohli označit jako vzdušný skútr. Podle tvůrců je jeho unikátní konstrukce výkonná, a přitom nečekaně tichá. Podobný stroj by tak mohl sloužit třeba ve městech – nebo naopak při pozorování v přírodě, kde hlučné letouny plaší zvěř. Že by tedy právě tohle byl létající stroj budoucnosti?
Jako ve Star Wars
Zatímco finalisté v soutěži GoFly teprve hledají ten nejlepší způsob, jak člověka dostat na nebe snadno a bez velkého letadla nebo helikoptéry, losangeleská dílna JetPack Aviation už má jasno. Představila vzdušný skútr Speedster, který jako by z oka vypadl tomu ze Star Wars. Má dosáhnout rychlosti až 240 km/h a vydržet v akci půl hodiny, unese přitom klidně i stokilového pilota. V rovině ho mají udržet výkonné počítače, které budou neustále sledovat pohyby stroje a zachovávat stabilitu. Strůjci Speedsteru mají v tuto chvíli k dispozici třetinový funkční model a pracují na plnohodnotném vznášedle. Chtějí s ním oslovit armádu, záchranáře i adrenalinové nadšence.
Pionýři osobních létajících strojů
1945 – Hoppi-Copter
Jeden z prvních úspěšných pokusů o osobní létadlo sestrojil mladý letecký inženýr Horace T. Pentecost. Nešlo o nic jiného než o speciální batoh s motorem, nad nímž jako deštník trčely dvě vrtule. Pentecost tehdy pracoval na tajném armádním výzkumu. Věřil, že vrtulový batoh může sloužit jako bleskový dopravní prostředek pro vojáky, kteří se potřebují dostat přes neprostupné oblasti. Měl výkon 20 koní a vážil asi 40 kilo. Jak ale rychle zazářil, tak i zhasl. Testovala ho americká i britská armáda, ale obě ho nakonec odmítly. Pár let poté projekt jménem Hoppi-Copter nadobro skončil.
1955 – Hiller VZ-1 Pawnee
Kalifornská dílna Hiller Industries patřila po druhé světové válce k nejvýznamnějším inovátorům vrtulníků. Také ale vyvinula létající plošinu VZ-1 Pawnee. Přesněji řečeno za ní stál Charles H. Zimmerman, mimo jiné tvůrce experimentální stíhačky Vought XF5U přezdívané Létající palačinka.
Plošina vznikla na zakázku pro americkou armádu. Ta tehdy hledala způsob, jak by mohli vojáci překonávat minové pole. Strojů VZ-1 vzniklo hned několik, ale podobně jako Hoppi-Copter se nedostaly dále než do fáze testování.
1961 – Bell Rocket Belt
Jako by nestačil vrtulový batoh, objevil se v 60. letech i batoh s raketovým pohonem! A opět za ním vězí armádní experiment. Batoh měl nádrž na bezmála 20 litrů peroxidu vodíku. Bohužel s nimi dokázal letět jen 21 vteřin – bez naděje, že se doba strávená ve vzduchu prodlouží alespoň na pár minut. V roce 1992 se dočkal oživení. Parta vynálezců se rozhodla ho zdokonalit a uvést do provozu. Po třech letech vývoje se jim podařilo prodloužit dolet jen na 30 vteřin.
