V době, kdy druhá světová válka ohrozila i Spojené státy, měli Američané k dispozici pouze zastaralé tanky M2 Medium Tank. Vybavené pouze 37 mm dělem by byly na bojišti nepříteli tak maximálně pro smích. Doba si tedy vyžádala potřebu nového ocelového kolosu, který by byl schopen čelit nepříteli.
Tank pojmenovaný podle generála Lee
Na zdlouhavý vývoj zcela nového typu však nebyl čas, a proto padlo rozhodnutí stůj co stůj na starou “Em dvojku” naroubovat kanon ráže 75 mm. Věž však na to byla příliš malá a nová by si vyžádala komplexnější změny celého stroje. Bylo tedy rozhodnuto silnější dělo umístit na pravý bok tanku. Původní 37 mm zbraň byla ponechána na svém místě, jako hrozba pro lehce pancéřované nebo nepancéřované cíle. Podvozek a korba byly ponechány téměř beze změn. Vznikl tak M3 Lee, tank pojmenovaný po slavném generálovi Robertu Lee.
Žádný krasavec ale střelec
Hlavní zbraň na boku byla tou dobou skutečně už překonaná koncepce a mohla někomu připomínat design prvoválečných tanků. Oproti německým soupeřům tak byla posádka tanků M3 v nevýhodě, protože musela při střelbě přes kopec nebo překážku ukázat daleko větší část svého stroje. Navíc byl celý obrněnec dost vysoký, což znesnadňovalo maskování. A k tomu je třeba připočíst i relativně malé úhly odměru, střelba byla možná ve výseči zhruba 30°.
Pokud tedy na M3 zaútočil nepřítel z boku, bylo nutné otočit směrem k němu celý tank. Dělo jako takové však špatné rozhodně nebylo a doplňovaly ho kromě 37 mm kanonu ve věži také 3, někdy 4 kulomety Browning ráže 7,62 mm. Jeden z nich byl umístěn v jakési kopuli na věži, což ještě více ozvláštňovalo vzhled stroje. M3 Lee byl cokoliv, ale rozhodně ne krasavec.
Risk za druhé světové
Nacházet se v průběhu druhé světové války uvnitř M3 Lee bylo dosti riskantní. Motor o výkonu 340 koní byl benzinový. A benzin obvykle dost rád hoří, což osádce na klidu nepřidalo a jeden dobře mířený zásah mohl znamenat strašlivou smrt v plamenech. Skloněný pancíř byl silný 51 milimetrů, což nebylo zase tak špatné. Horší bylo, že korba byla nýtovaná. Nepřátelská střela tak třeba dovnitř tanku nepronikla, ale prudký náraz projektilu na kovový plát uvolnil nýty a ty pak vysokou rychlostí prolétly interiérem, kde mohly i smrtelně zranit muže uvnitř. Pozdější varianty M3 některé neduhy odstranily. Došlo tak na svařovanou korbu nebo i dieselové pohonné jednotky.
Na papíře špatný, v boji za hvězdu
Američané tanky dodávali sovětské i britské armádě. Druhá jmenovaná roku 1942 M3 poprvé otestovala v bitvě u Gazaly. Tenkrát sice vyhráli nacisté, američtí obrněnci se ale ukázali v dobrém světle. V Africe dokázali Britové čelit německým PzKpfw III, které měly problém vůbec M3 prostřelit. Americké 75 mm dělo pak obvykle přimělo nepřítele, aby se dal na ústup. Pokud z něj tedy něco zbylo. Excelentní výkony pak stroje předváděly v Pacifiku, kde neměly rovnocenného soupeře, který by s nimi dokázal držet krok. Stěžovala si akorát Rudá armáda, pro jejíž potřeby byl M3 Lee málo “terénní”. Často zapadal do bahna a v bojích na velké vzdálenosti představovala vysoká silueta nevýhodu.
M3 Lee měl sice své nevýhody, ale posloužil jako rychlé řešení kritické situace. Přinesl zároveň i cenné zkušenosti pro další vývoj a své nástupce.
