Jak už jsme v našem seriálu Mašinky v ABC několikrát uvedli, socialistický monopolní výrobce PIKO v roce 1974 de facto ukončil vývoj svých produktů ve velikosti N a nadále se věnoval výrobě hraček, které měly mnohem lepší odbyt. Těžko říci, kdo vlastně tehdy rozhodl, že vláčky nejsou pro děti natolik přitažlivé. Kdyby dotyčný zavítal do Československa před pulty často žalostně zející prázdnotou, asi by mluvil jinak. O rozhodnutí se však nediskutovalo a výroba mašinek v "eNku" byla vlastně převedena na "přežívací" úroveň.
Přesun mašinek
Je třeba si uvědomit, že obrovský koncern (nebo jak Němci říkali Kombinat) sdružoval velké množství podniků a výroba se mezi nimi prohazovala a přesouvala často rozumu se vymykající cestou. Například velmi populární výrobce plastikových modelů VEB Plasticart se tak rovněž dostal k modelové železnici a produkoval různé doplňky.
Protože v roce 1972 proběhla v někdejší Německé Demokratické Republice druhá velká vlna znárodňování polosoukromých podniků, PIKO se rozhodlo část výroby rozprostřít právě tam. Potíž byla v tom, že menší továrničky neměly takové kapacity, a proto se jejich výrobky jevily nějaký čas jako určitá záhada.
Záhadné krabičky pro panenky
Podniky Herbert Stein KG, a FAMOS (Lipsko), Schölz (Drážďany) a Perfekta Bautzen (Budyšín) prošly od konce druhé světové války různými změnami. Zajímavé je, že Famos třeba vyráběl původně razítka na všechny způsoby, Schölz zase proslul produkcí autíček a lisovacích forem. Nyní pod změněnými názvy (VEB Leipziger Modellbau, VEB Famos Leipziger, VEB Prefo Dresden a VEB Perfecta Bautzen) začaly produkovat sérii vagónků, které se k zákazníkům dostávaly v podivných krabičkách.
Zapomeňme na typické oranžovožlutočerné obaly, najednou tu byly malé, unifikované "pixličky" se záhadnými potisky. Některé byly jednobarevné, na jiných byly různé motivy, ovšem nemající s železnicí nic společného. Jeden německý modelář je popsal jako ukázku lidové umělecké tvořivosti nebo zbytky potisků pro panenky.
Vagóny bez logiky
Sortiment byl setrvalý – dvoukotlové vozy na přepravu cementu, nízkostěnné nákladní vagóny a dva typy osobních aut označovaných jako Bi29 nebo Postit. Úsporná výroba byla zřejmá, kolísala barevnost, cementové "cibuláky" měly třeba strašlivý oranžový nátěr, a když se otvíraly krabičky s Bi29, v jedné várce mohla být brčálově zelená nebo také mnohem tmavší odstín. Výrobce byl na krabičkách vyveden ve formě nalepených papírů nebo pouhých samolepících štítků, které velmi rychle odpadávaly.
Někdo si bláhově myslel, že barevné provedení krabičky se váže na typ vagónku uvnitř, ale záhy se toto tvrzení ukázalo jako naprostý nesmysl. Vše vypadalo jako provizorium, které však přetrvalo téměř 15 let. A dnes jsou tyto krabičky, v nichž byly výrobky "utemovány" nastříhanými pásky kartónu nebo jen "vycpány" tenoučkým zmačkaným papírem, považovány za sběratelské poklady. Modeláři je však shánějí také kvůli zcela rozdílnému barevnému provedení vagónků, protože ty občas budí dojem, že byly opatřeny nátěrem ve stylu: Jak se zrovna směna vyspala a namíchala patřičný odstín.
