Tyto stíhače tanků byly vlastně logickým vyústěním vývoje na obou stranách, jak německé, tak sovětské. Předchůdcem ISU-152 byl SU-152, který fungoval jako samohybné dělo na podvozku těžkého tanku řady KV. Novější podvozek IS se pak stal základem právě pro ISU-152.
Velká ráže
Jedno ale měly tyto dva stíhače společné. Tím byla houfnice ML-20. “Emeldvacítka” byla původně polní houfnice ráže 152,4 mm. Pro potřeby stíhačů tanků byla v podstatě očesána od všeho ostatního, kromě kanonu a namontována na podvozek. Vznikla tak velice silná a mobilní zbraň, která navíc poskytovala základní ochranu své posádce, SU-152.
Stíhač tanků: Neotesaný ničitel
Původní účel montáže takto mohutné zbraně namísto klasického protitankového kanonu byl prozaický - Sovětský svaz potřeboval něco, co by si poradilo s lehčími bunkry a kryty, které stály Rudé armádě v cestě. Potřeba takového ničitele však byla natolik naléhavá, že výroba byla zprvu omezena jen na to nejnutnější. Nějaké důkladné začišťování a zahlazování hran nikdo neřešil a tak kolikrát opustil továrnu stroj, kterému ve výhledu velitelova periskopu zacláněl kus neoříznutého bočního pancíře. To zapříčinilo celou řadu zbytečných ztrát.
Stíhač postrach šelem
Svoji pozici a respekt si však SU-152 dokázal získat velice rychle. Během bitvy v Kurském oblouku prokázal nejen výtečnou schopnost likvidace opevnění, ale i německých tanků a to včetně obávaných Tigerů. A s ohledem na to, že Němci pojmenovávali své stroje podle šelem, získal mezi sovětskými vojáky SU-152 přezdívku "Zveroboj", což se dá přeložit jako “Zabiják zvířat”.
Překotný vývoj a výroba měli ovšem za následek, že zejména posádka trpěla ve velice stísněném prostoru, který navíc sdílela s palivovou nádrží, což je něco, co v boji na klidu příliš nepřidá.
Vylepšený brácha
“Pokračovatel rodu”, tedy ISU-152, dostal nový podvozek, jak už bylo v úvodu řečeno, ze stroje IS. Přes nespornou podobnost se starším bráškou byl nový stroj prostornější a nádrž s palivem se přesunula mimo prostor pro posádku. Výroba probíhala opět velice rychle, celkem bylo zkonstruováno 2815 strojů. Lehce vylepšen byl pancíř, ale hlavní výhodou zůstával silný kanon. Jeho 43,5 kilogramu těžké projektily sice měly nízkou úsťovou rychlost, ale při střelbě na stojící opevnění nebo tank to nevadilo.
Pomalý střelec
V té době prakticky neexistoval stroj, který by dokázal odolat tomuto silnému stíhači tanků. ISU-152 exceloval i proti opevněním a uměl zabojovat i v městském prostředí, kde z druhé linie dokázal efektivně likvidovat případné hrozby v budovách.
Přesto měl tento stroj svoje slabiny. Tou první byla slabá rychlost střelby. I dobře sehraná posádka zvládla maximálně čtyři, většinou však tři výstřely za minutu. Nabíjení komplikovala i dělená munice, tedy střela a nábojka (střelný prach v nábojnici) zvlášť. Druhou nevýhodou byla přesnost, která nebyla nic moc a zásah vzdálenějších cílů byl z části o štěstí. Trochu to vynahrazovala tlaková vlna z explozivní munice, která byla tak silná, že dokázala utrhnout tanku Tiger jeho věž.
Stíhač v naší armádě
I přes nesporné nevýhody byly jak SU-152, tak ISU-152 výborné stroje, které splnily svůj účel a dokázaly efektivně bojovat jak proti opevněním, tak likvidovat nepřátelské těžké tanky. Po válce se ISU-152 dostal dokonce i do výzbroje Československé armády.
