Kdo má informace, ten má navrch, a proto vznikaly i specializované špionážní letouny. Ty byly většinou skutečně přizpůsobeny jen k tomu, aby mohly doletět hodně daleko a to ideálně ve velké výšce, daleko z dosahu protiletadlových zbraní. No a u toho by měl samozřejmě umět fotit, natáčet, odposlouchávat... Zkrátka vyzvídat.
Tajná hračka CIA
Požadavek na letoun, který by mohl létat v opravdu velkých výškách, vznikl na počátku padesátých let. Vše bylo samozřejmě přísně utajováno. Zvažovalo se kdeco a časem se přihlásila i CIA, které by se taková “hračka” výborně hodila. Do té doby žádné podobné letadlo americká armáda k dispozici neměla, vyzvídala pomocí obvykle přestavěných bombardérů, které neuměly vystoupat tak vysoko a byly těžké.
Špión v nebesích
Do projektu se zapojila i firma Lockheed a nároky vskutku nebyly nízké. Bylo třeba, aby byl okřídlený špión v bezpečí před nejnebezpečnější sovětskou stíhačkou MiG-17. Uměla vystoupat přinejlepším do výšky 13 700 metrů, jako bezpečná byla stanovena výška 18 300 metrů. Později přišlo zpřísnění nároků a to dokonce na 21 300 metrů výšky, kterou měl letoun umět dosáhnout. Operační rádius pak měl být 2 800 kilometrů.
Tajně a bez byrokracie
Vývoj byl zadán několika firmám. Ve firmě Lockheed na to šli možná až trochu extrémně. Uvědomili si, že jejich výtvor musí být především lehký. Firma nakonec oslovila špičkového inženýra jménem Kelly Johnson z divize, které se říká “Skunk Works”. To je takové poněkud zvláštní oddělení, které má značnou míru autonomie, je oproštěno od většiny byrokracie a zabývá se často právě projekty, které jsou utajované a obvykle dost složité. Kellyho design vycházel ze stíhačky XF-104, ze které s pár změnami převzal tvar trupu. Na ten pak byla přidána dlouhá štíhlá křídla a pojmenoval svůj výtvor prozatím CL-282.
Nepovedený start Lockheed U-2
Zalétání prototypu proběhlo 4. srpna 1955. Tomu bohužel předcházela menší nehoda. Zkušební pilot prováděl pojížděcí zkoušky, při kterých se omylem vznesl, aniž by to zaregistroval. Z výšky asi deseti metrů pak doslova třísknul se strojem o zem, který to odskákal poškozením podvozku. Jedinou újmou pilota bylo naštěstí jen pošramocené sebevědomí. Další testy už proběhly bez problémů a stanovených požadavků se podařilo dosáhnout. CL-282 byl nakonec vybrán, protože měl nízký radarový odraz a dokázal vystoupat výše než jeho konkurenti.
Místo zbraní foťák
Výzvědný letoun neměl nikdy bojovat a ani nebyl k boji uzpůsoben. Jedinou zbraní na palubě byla ta, kterou si s sebou vzal do kokpitu pilot. Hlavní roli hrál fotoaparát, který byl umístěn v šachtě za pilotní kabinou. Fotoaparátů se používalo několik druhů, ten nejčastější měl ohniskovou vzdálenost 910 milimetrů. Film byl široký 457 milimetrů a jeho délka byla 1 800 metrů.
Aby se lépe pracovalo se získanými snímky, nesl U-2 další foťák, který zvládl obrázky “do horizontu k horizontu”. Zpravodajci tak nemuseli pracovat jen s informací, že “někde ve čtverci o straně 1 500 kilometrů mají Sověti letiště”, ale dokázali detailně nafocený objekt zasadit do krajiny a říct přesně, kde se nachází. Kromě pořizování fotek nic netušících vojáků uměl letoun i sbírat vzorky vzduchu a samozřejmě poslouchat rádiové signály.
Drink pro špiony
Ve velkých výškách se nedá jen tak létat s běžným palivem. U-2 dostal speciální, pro jeho potřeby vyvinuté. Má nízký bod tuhnutí, vysokou viskozitu a vyšší termální stabilitu než standardní paliva. Tak speciální kapalina samozřejmě byla i dost nákladná a způsobovalo to problémy, protože na běžném vojenském letišti nebylo možné letoun dotankovat. Proto bylo vyvinuto speciální aditivum, které se jen v určeném poměru přimíchá do obyčejného paliva pro stíhačky. A bylo to samozřejmě i mnohem levnější řešení.
Sovětský svaz v hledáčku
Hlavní cíl pro přelety ve vysokých výškách byl samozřejmě Sovětský svaz. Piloti prošli změnou identity a vše samozřejmě stále probíhalo pod maximálním utajením. První dva přelety proběhly bez problémů, při třetím už naštvaní Sověti zkusili U-2 sestřelit, ale neúspěšně. Incident měl diplomatickou dohru, ale Američané popřeli, že by cokoliv vojenského na Ruskem létalo, vydávali letoun za civilní meteorologický stroj. Vše by probíhalo stejným způsobem dál, Američané se cítili silní v kramflecích a připadalo jim, že Sovětský svaz nemá nic, co by mohlo sestřelit letadlo, které letí ve výšce 20 kilometrů. Nemohli se mýlit víc.
Král nebes ohrožen
Pilot Francis Gary Powers prováděl průzkumný let nad raketovými střelnicemi 1. května 1960. Neměl tehdy ponětí, že by protiletadlový raketový systém S-75 Dvina mohl jeho úkol ohrozit, leč stalo se. Sověti vyslali 14 raket, z nichž hned jedna z prvních Powersův letoun zasáhla a až po zhruba patnáctikilometrovém pádu se pilot dokázal dostat z letadla ven. Na zemi byl samozřejmě zajat, odsouzen a až po dvou letech se ho podařilo vyměnit za sovětského špiona, kterého zase věznili Američané.
Lockheed U-2: Špion ve světě
Další operace probíhaly do roku 1974 a měly za úkol získat informace o vojenských zařízeních v Číně. I zde došlo k sestřelům, konkrétně k pěti, a osm strojů z neznámých příčin havarovalo. Celkem zahynulo deset pilotů a dva byli zajati. Lockheed U-2 hrál podstatnou úlohu při špionáži během Karibské krize, kdy odhaloval na Kubě stanoviště protiletadlové obrany. Zde byl zaznamenán jen jeden sestřel a dva stroje se na základnu nevrátily kvůli technické závadě. Mimochodem, jeden byl nakonec nalezen v pralese v Jižní Americe. Modernizované verze U-2 se používají do dnešních dní. Ne všechny jeho úkoly jsou nějak spojeny s válčením. Svoji speciální verzi, ER-2, má i NASA. Pomáhá ve výzkumu, pozorování oblohy nebo při měření složení atmosféry.
