V Rusku si vzali ponaučení z toho, na co už přišli Němci za druhé světové války - rovná křídla jsou sice fajn, ale omezují maximální rychlost letounu, pro opravdu rychlé stíhačky jsou lepší šípovitá. Ne nadarmo lze najít jistou podobu mezi MiGem-15, který nakonec konkurz vyhrál, a původním německým Focke-Wulfem Ta 183. Dokonce se objevují i spekulace, že Sověti ukořistili plány Ta 183 a svůj letoun do značné míry "obšlehli".
MiG-15 s britskou stopou
Co ale v Sovětském svazu neměli, byl pohon. Stalin proto schválil výpravu do Velké Británie, kde neměli problém prodat 25 proudových motorů Rolls-Royce Nene. V Rusku na to šli fikaně a obratně si britskou technologi zkopírovali a následně i vylepšili. První MiGy-15 tak měly tah 22,26 kN a pozdější 26,48 kN. Prototypy nesly jméno I-310 a na tehdejší dobu to byly nevídaně krásné stíhačky. Křídla skloněná pod úhlem 35° dodávala celému letounu dost dynamický tvar a na první pohled bylo vidět, že to bude létat opravdu rychle. Konkurentem byl v konkurzu Lavočkin La-168, ale nakonec zvítězil I-310, který do výzbroje SSSR vstoupil v roce 1949 jako MiG-15.
MiG-15 rychlá a vyzbrojená
Aby “patnáctka” měla dostatečný potenciál na likvidaci velkých amerických bombardérů, musela být jednak rychlá a pak také silně vyzbrojená. S ani jedním problém nebyl, maximální rychlost 1 040 km/h stačila v té době prakticky na vše, co se dostalo do vzduchu. Dva kanóny ráže 23 mm a jeden 37 mm měly potenciál prakticky cokoliv ze vzduchu dostat na zem.
Sovětská hrozba
Sovětský svaz vyvážel MiG-15 do všech spřátelených zemí, nás nevyjímaje. Letoun byl robustní, vydržel i drsnější zacházení, výroba a opravy nebyly složité, a především - spojenci na něj těžko hledali odpověď. To se ukázalo ve chvíli, kdy se za války v Koreji střetly první proudové stroje obou stran železné opony. MiG-15 byl někde úplně jinde než západní F-80C Shooting Star nebo Gloster Meteor. Sověti navíc poskytovali Číně tajně i zkušené piloty, kteří své stroje dobře znali. Síly se vyrovnaly až ve chvíli, kdy Američané v Koreji nasadili svůj v té době jediný letoun se šípovitými křídly, F-86 Sabre.
Kanóny: Slabá místa
MiGy si ale zachovaly výhodu možnosti létat v o zhruba 1 200 metrů vyšší letové hladině. Rovněž byly rychlejší, takže když šlo do tuhého, mohl se ze souboje pilot odpoutat a odletět pryč. Sabre ale měl navrch v menších výškách, byl stabilnější a přívětivější k nezkušeným pilotům. Slabinou sovětského stroje byla i kadence kanónů, která byla "pouhých" 650 ran za minutu, v případě většího 37 mm kanonu dokonce 450 ran za minutu. To stačilo na bombardéry, ale hbité, rychle manévrující cíle se zasahovaly těžko, což ještě podtrhoval fakt, že dohromady měl pilot k dispozici jen 200 nábojů.
MiGu-15 se celkově vyrobilo zhruba 18 000 kusů, ve všech možných variantách. Na nebi sloužil u nás dokonce ještě v první polovině osmdesátých let. Do dnes ho má ve výzbroji už jen Guinea a Severní Korea.
