Poblíž vesničky Cerhenice spadající pod Výzkumný Ústav Železniční (VÚZ) najdete velký testovací okruh vlaků. Patří mezi nejlepší místa v celé Evropě, kam se vozí na prověrku vlaky nejen z našeho kontinentu, ale i z Kanady, Japonska nebo Blízkého východu.
Vysokorychlostní železnice
Zatímco francouzské TGV a japonské šinkanzeny dokáží běžně jezdit přes 300 km/h, u nás se na nejrychlejších trasách dostaneme maximálně na 160 km/h. Na cerhenickému železničním okruhu, který byl postaven už v roce 1963, ale může tuto rychlost překročit. Jde totiž o jedinou vysokorychlostní železnici u nás.
Vlaky tu dosahují rychlosti až 230 km/h. Velký okruh, který je 13,276 km dlouhý, tak mašina prosviští za tři a půl minuty! Jak jsme se ale dozvěděli, nejsložitější není vlak uvést do vysoké rychlosti, ale ubrzdit ho a přesně zastavit u peronu.
Malý železniční bratr
Uvnitř velkého okruhu je ještě jeden, který měří 3,951 km. Na něm vlaky dosáhnou maximálně 90 km v hodině, jeho hlavním účelem je ovšem něco jiného. Skládá se z několika zatáček, z nichž má každá jiné parametry. Kvůli tomu tak můžou vývojáři otestovat, jestli ani v tom nejostřejším záhybu dlouhý vlak nemůže vykolejit.
Vše, co jezdí po kolejích
Cerhenický okruh je železničním mikrosvětem. Najdete tu prakticky vše, co je k železnici zapotřebí, včetně vlastní napájecí stanice, která zajišťuje střídavé nebo stejnosměrné napětí. Pro vlakové výrobce z celého světa je to důležité, protože jejich napájecí systémy se liší. Vlastní energetické řešení umožňuje i testování jiných prostředků, které jezdí po kolejích. Místní inženýři tak dokáží otestovat i metro nebo tramvaj.
Cesta do Čech
Celé testování začíná tím, že se přiveze vlak do Česka. Existují tři způsoby, jak to udělat. Z velkých vzdáleností jezdí vlaky po moři. Nejprve do Hamburku a potom do Mělníka po Labi. Druhá možnost je přivést mašinu jako tzv. „mrtvou mrchu“ po kolejích. To znamená, že vlak sice ujede několik stovek kilometrů, i když ještě není otestovaný, bude ovšem pouze tažen, jako kdyby byl pouhým vagonem. Třetí způsob je nejsložitější, ale někdy to jinak nejde. Občas se stává, že přes půl Evropy přijede vlak rozložený na tisíce dílů v kamionech a skládají ho až na místě.
Dlouhé testování
Cesta od chvíle, kdy vlak dorazí do Cerhenic, až k definitivnímu certifikátu, díky němuž může vyrazit na koleje, trvá průměrně kolem roku a půl až dvou let. Pracovníci ve firmách, které vlaky vyrábějí, tak se svým novým produktem stráví v naší zemi poměrně dlouhou dobu. Ubytují se v nějaké blízké vesnici a postupně se snaží upravovat všechny nedostatky, na které se při testování přijde. I milimetrová chyba totiž může způsobit velké neštěstí.
Detailní zkoušky
U vlaků se testuje úplně všechno. Ať už jde o stabilitu vlaku při jízdě, nebo správné brzdění. To se zkouší jak s prázdnými soupravami, tak i s vagony naplněnými přesně odváženými traverzami, které simulují cestující. Na testovacím okruhu se ale zaměřují i na jednotlivé části. V největší hale třeba testují podvozky tak, že je v hydraulických držácích rozkmitají a nechají kmitat až 2 měsíce. Nebo si vezmou do parády jen samotná kola. U nich se přesně nasimuluje rychlost a přetížení a sleduje se, jestli je jejich teplota v normě a k jak výraznému opotřebení dochází.
Nepřetržitý provoz
Díky tomu, že právě cerhenický okruh je tak unikátní, je o něj u výrobců obrovský zájem. Většina klientů přichází ze zahraničí, a ačkoli takové testování stojí nemalé peníze, mají ve VÚZ plno na několik let dopředu. A to nehledě na fakt, že vlaky jezdí na okruhu v nepřetržitém provozu. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Budoucnost železnice
Většina vlaků, které přijdou na trh, má životnost třicet let. Svět se ale mění hodně rychle, proto se dá očekávat, že až budou dosluhovat vlaky, které letos poprvé vyjíždí, dávno se už budou vyrábět úplně jiné stroje. A i ty bude potřeba nejdřív vyzkoušet a zkontrolovat. Proto testovací okruh brzy čeká výměna kolejiště a trakčního vedení. Do budoucna totiž plánují testovat přímo v srdci Evropy autonomní vlaky.
Zvířata kolem okruhu
Možná se budete divit, ale uvnitř okruhu funguje normální život. Dovnitř se dá přes železnici dostat po třech různých mostech. Najdete tam vesničku Sokoleč, lesy, rozlehlá pole, i pár pěkných rybníků. Kvůli zvířatům se zvažovalo, že by se okruh oplotil, tím by ale uvnitř vznikla obora a časem by tam stejně všechna zvířata vymřela. Proto mají po dohodě s ministerstvem pravidelnou směnu, kdy vlaky nejezdí. Zvířata se naučila migrovat právě v ten čas, a tak k nějaké srážce dojde zcela výjimečně.
