Přestaňte jim ponorky! Titan a extrémní plavidla dobývají hloubky

Do temnoty, chladu a drtivých tlaků hluboko pod hladinou se mohou vydat jen speciálně vybavené stroje. Ale přestaňte jim říkat ponorky! Proč a jaký je rozdíl mezi nimi extrémními plavidly jako Titan, která dobývají hluboká dna oceánů?

Legendární námořní katastrofa lodě Titanic si roku 1912 vyžádala 1503 lidských obětí. Minulý rok si vrak té samé lodě ležící na dně Atlantského oceánu v hloubce 3800 metrů pod hladinou připsal další lidské životy. 18. června 2023 totiž implodovalo plavidlo Titan, které se k vraku vydalo s pětičlennou posádkou.

O neštěstí mluvil skoro každý, ale jen málokdo si uvědomil, že nešlo o „běžnou“ havárii ponorky. Titan totiž nebyl ponorkou. Vlastně bychom takovým plavidlům ani neměli říkat „ponorky“.

Proč to nejsou ponorky

Titan patřil k plavidlům, kterých je jako šafránu a které označujeme zkratkou DSV – deep-submergence vehicle, tedy prostředky pro hluboké ponory. Jak se liší od ponorek? Ponorky, to jsou vlastně lodě schopné plout mnoho kilometrů daleko, desítky metrů pod hladinou.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Časopis ábíčko (@abicko_cz)

Oproti tomu DSV dokáží překonávat pouze kilometry a hlavně směrem dolů. Jejich maličké a většinou kulaté kabiny poskytují minimální životní prostor a zásoby, ale maximální ochranu před okolím.

Jinak to ani nejde, protože se vydávají do míst, kde panuje tma, chlad a strašlivý tlak. Další rozdíl v porovnání s ponorkami: Na hladině musí na DSV čekat mateřské lodě, které je odvezou nebo odtáhnou do přístavu.

První dobyvatelé extrémních hlubin

První krok v dobývání extrémních hlubin udělali ve 30. letech minulého století dva Američané – vynálezce Otis Barton a biolog William Beebe. Ocelovou kabinu ve tvaru koule nazvanou Batysféra dal Barton upevnit na kovové lano.

Při celkovém průměru kabiny 1,45 metru se dovnitř museli kromě dvou výzkumníků vejít také tlakové lahve s kyslíkem, absorbéry oxidu uhličitého a telefon pro spojení s mateřskou lodí. Okna byla z křemenného skla – tehdy nejpevnějšího průhledného materiálu.

Barton s Beebem pronikali do hloubek téměř celého jednoho kilometru a spatřili svět obydlený světélkujícími tvory. Jejich rekordní ponor do hloubky 932 metrů z roku 1932 zůstal nepřekonaný dalších 15 let.

Na úplném dně

Největší slabinou batysfér bylo jejich závěsné lano. Nejen, že si s ním pohrávaly mořské proudy, ale zároveň bylo neuvěřitelně těžké. Při téměř kilometrové hloubce rekordního ponoru se dostávalo na hranici vlastní pevnosti.

Francouzský vynálezce Auguste Piccard se proto nechal inspirovat balony. Obrovský plovák byl naplněn benzinem (sloužil pro návrat z hlubin) a pod ním byla zavěšena kulová batysféra. Celku říkal batyskaf.

Pohon zajišťovaly elektromotory a osvětlení žárovky z křemenného skla. S nejslavnějším batyskafem Trieste dosáhl Augustův syn Jacques Piccard a poručík Don Walsh z US Navy hloubky 10 917 metrů při ponoru do Mariánského příkopu v roce 1960.

Zábava milionářů

Batyskafy se vydávají do hlubin dodnes, jen už nejsou svým předkům příliš podobné. Obrovské nádrže nahradily menší plováky z pevného plastu. Také jejich tvar se změnil.

Když se v roce 2012 vydal režisér James Cameron na dno Mariánského příkopu, jeho batyskaf Deepsea Challenger připomínal spíše torpédo postavené na špici než bachratý plovák. Ano, v době Cameronova ponoru se do rekordních hlubin vydávali spíše dobrodruzi, turisté a miliardáři než vědci. Ti pro svoji práci využívali dálkově řízená plavidla a roboty.

Neomezené ne-ponorka

Nejvyspělejší DSV současnosti se jmenuje Bakunawa (do roku 2022 Limiting Factor). Podmořský průzkumník Victor Vescovo v něm v rámci expedice Five Deeps (informovali jsme o ní v ábíčku, článek najdete tady) dosáhl nejhlubších bodů pěti světových oceánů. Na ten nejhlubší z nich, Challenger Deep v hloubce 10 935 metrů pod hladinou, se Bakunawa / Limiting Factor ponořil dokonce šestnáckrát.

Ve jménu vědy

Bakunawa má rozměry 4,6 x 1,9 x 3,7 metru a váží 12,5 tuny. Uvnitř najdete kulovitou kabinu s místem pro pilota a pozorovatele. S pomocí elektromotorů klesá DSV rychlostí až 1,03 metru za sekundu a své okolí osvětluje LED lampami s výkonem 20 000 lumenů.

Pro sbírání vzorků má speciální mechanickou paži, se kterou posádka hýbe s pomocí joysticku a dotykové obrazovky. Řada kamer snímá vše, co se v okolí děje. V současné době vlastní Bakunawu společnost Inkfish a využívá ji profesor Alan Jamieson z University of Western Australia pro podmořské bádání.

Alvin nepatří do šrotu

Pozornost si zaslouží také Alvin – DSV, které Americké námořnictvo provozuje od roku 1964. Jenže dnes už je to zcela jiný Alvin než kdysi. Během své turbulentní služby prochází inovacemi a ta poslední se datuje na rok 2022.

Současné rozměry jsou 7 x 2,6 x 3,6 metrů a váha kolem 20 tun. Kromě nové kabiny z titanu pro tři lidi dostal Alvin nedávno nový hydraulický systém, zpevnění konstrukce, nové pohonné jednotky a druhé manipulační rameno. Maximální hloubka ponoru činí 6 500 metrů pod hladinu. Alvina momentálně využívají vědci z oceánografického institutu Woods Hole.

Hluboké dno oceánů:

Vědci rozdělili mořské hlubiny na několik vrstev. Liší se nejen tlakem, teplotou a množstvím světla, ale také zvířecími obyvateli.

Epipelagiál

Sluncem prosvětlená zóna epipelagiál sahá do hloubky 200 metrů. Je to vlastně potopená část pevninské desky. Všechen rybolov, amatérské potápěčské výpravy, podmořské základny a podmořské bitvy obou světových válek se odehrály v této zóně. V hloubce 30 a více metrů ale nastává pro člověka skutečná tma.

Mezopelagiál

V hloubce kolem 200 metrů přichází zóna soumraku – mezopelagiál, který sahá do kilometrové hloubky. Je to svět podivných kryptidů, jakými jsou latimérie, vampýrovky, loděnky a také obří krakatice, které se do těchto hloubek vydávají lovit vorvani.

Batypelagiál

Ještě níže na kontinentálním srázu se nachází batypelagiál, který sahá zhruba do tří kilometrů. Kromě už tak dost exoticky vyhlížejících ryb a pelagických měkkýšů je většina batypelagiálu pustá, chladná a temná.

Abysopelagiál

Slovem abysopelagiál označujeme úroveň oceánského dna. Počítá se od hloubky úpatí kontinentálního srázu po nejhlubší části, které ještě nepovažujeme za oceánské příkopy. To znamená zpravidla do hloubky 6 kilometrů.

Hadopelagiál

Přesto existují hlubiny ještě děsivější a osamělejší – oceánské příkopy – tzv. hadální zóny. Počítají se od místní úrovně oceánského dna po dno samotného příkopu. Nejhlubší bod oceánských příkopů najdeme v Mariánském příkopu v Tichém oceánu. Hlubina Challenger s 10 935 metry tedy tvoří druhou hranici hadopelagiálu.