První samohybná děla, využívající automobilové podvozky se objevila již v průběhu první světové války. Druhá světová válka byla na rozdíl od první pohyblivou a manévrovou. Základem výzbroje pozemních sil byly tanky. Ty potřebovaly v určitých situacích, např. pro ničení opevnění dělostřeleckou podporu. Zajišťovalo ji tažené dělostřelectvo, jehož tahače byly buď nákladní automobily, nebo dokonce koně.
Zásadním problémem dělostřelectva byla rychlost přesunu, především v terénu.
Tanky s pásovými podvozky dělostřelcům obvykle ujely a na místě potřeby na ně musely čekat. Proto se jako základ nových typů děl, schopných doprovázet tanky, začaly používat tankové podvozky. Tato samohybná děla se v průběhu války rozšířila a stala se nedílnou součástí výzbroje armád. Nejvyspělejší konstrukce vznikly v Německu a Sovětském svazu.
Stíhače tanků
Samohybná děla se navíc z hlediska použití rozdělila na dvě skupiny. První plnila úkol podpory tanků a nebo klasického dělostřelectva. Druhá sloužila především k ničení tanků. Proto je v některých případech označována také jako stíhače tanků. Mimo tento úkol, sloužily stíhače stejně jako tanky při vedení útočných operací v terénu. Koncepčně lze druhou skupinu označit jako tanky bez věže. Kanón je obvykle lafetován (upevněn) v čelním pancíři pancéřové korby.
Míření do stran ve větším rozsahu zajišťuje otáčení celého vozidla. Další nevýhodou je, že ve srovnání s tanky jsou tyto stroje zpravidla delší. Výhodou je ve srovnání s tanky nižší výrobní cena a z hlediska odolnosti nižší silueta. Za nejlepší německý stíhač tanků je považován JPz 38(t) Hetzer, používající podvozek československého tanku Lt 38. Za nejlepší typ Rudé armády je považován právě SU-100 na podvozku tanku T-34, zavedený do výzbroje koncem roku 1944. Původní označení SAU (samochodnaja artilerijskaja ustanovka), tedy zhruba samohybné dělo, bylo při zahájení sériové výroby upraveno na SU-100, přičemž číslice informovala o ráži kanónu.
U nás
Předchůdcem SU-100 byl vzhledově téměř shodný typ SU-85, vyzbrojený tankovým kanónem ráže 85 mm, který používaly i tanky T-34/85. Rudá armáda řadila SU-85 a SU-100 mezi samohybná děla, přestože se vlastně jednalo o stíhače tanků. Hlavním úkolem SU-100 bylo ničení tanků Tygr II a stíhačů tanků Jagdtiger. SU-100 se podílely na osvobozování Československa. V poválečném období se dostaly v počtu 492 kusů do výzbroje československé armády. Nesly označení SD (samohybné dělo). Licenční výroba 770 kusů probíhala nejprve v ČKD Praha, později v TS Martin.
Technická data
Osádka 4
Hmotnost 31,6 t
Celková délka 9,45 m
Délka korby 6,1 m
Šířka vozidla 3 m
Celková výšky 2,24 m
Max. rychlost 50 km/h
Dojezd 310 km
Návod na sestavení samochodného děla SU-100 najdete v rubrice Vystřihovánky.
