Pod hladinou oceánů spolu soupeří technologie. Stále významnější roli v něm hrají robotické ponorky. I když se čas od času objeví v tisku zpráva o podobných strojích pro archeologický či přírodovědecký výzkum, prim v tomto oboru hrají roboty vojenské.
Za historicky nejstarší ponorkové roboty můžeme označit už samohybná torpéda, která se objevila v druhé polovině 19. století. První z nich sestrojil rakouský inženýr Lupis. Torpéda s využitím programů a gyroskopické stabilizace musela automaticky udržovat při plavbě směr a hloubku.
Některá byla dálkově řízena kabely. V průběhu druhé světové války Německo vyvinulo torpéda, která plula podle programu a v případě, že minula cíl, začala kolem něho kroužit. Současná torpéda lze již nazývat skutečnými ponorkovými roboty. Některá jsou vystřelena z ponorky pod vodou, poté letí vzduchem a před útokem se opět ponoří.
Hlídači
Nechme však torpéda stranou. Většina současných ponorkových robotů je určena k vyhledávání a ničení min. Existují i průzkumné typy, ale o těch v podstatě bližší informace chybí. Údajně mívají tvar torpéd. V USA např. zkoušejí typ LMRS, odpalovaný z torpédometu ponorek. Rusové jsou prý ještě dál a zkoušejí dokonce ponorkové roboty kategorie stealt (nezachytitelné radarem). Další nepříliš známou skupinu tvoří roboty hlídkové. Americké námořnictvo položilo před třiceti lety na dno Atlantiku tzv. senzorový pás, který má odhalit proplouvající ruské ponorky. Do ostrahy jsou údajně zapojeny také hlídkové roboty SPUR, které stojí na dně. Jsou schopny i samostatné plavby rychlostí dvanáct uzlů (zhruba 22 km/h), a proto mohou kontrolovat také prostory mimo senzorový pás.
Roboty na kabelu
Pro práci na dně se vyvíjejí roboty, které tvarem připomínají pozemní typy. Mají buď pásy, nebo kráčivé končetiny. Jejich použití je však omezené, protože většina mořského dna je značně členitá.
Roboty s pohyblivými končetinami bývají určeny většinou pro vyhledávání a ničení min. Po nalezení miny k ní obvykle přikládají nálož, která ji zničí. Současné sériově vyráběné a nasazené typy ponorkových robotů jsou většinou ovládány kabelem. Omezuje to sice jejich dojezd na zhruba dva kilometry a může také dojít k zaklesnutí kabelu o překážku na mořském dně, ale přenos informací je zpravidla bezproblémový, a navíc podle kabelu lze potopeného robota najít. Toto řešení je také podstatně levnější. V pravém smyslu o skutečné roboty nejde. Plnou kontrolu nad jejich činností má operátor, na jehož řídicí pult směřují informace získané pomocí senzorů na ponorkovém robotu.
Skutečné roboty
Opravdový robot musí být vysoce autonomní, tj. schopný samostatného rozhodování pomocí určeného programu. Vývoj tedy směřuje k použití umělé inteligence. I v jednodušším případě bude muset robot získávat informace senzory, sám je analyzovat a na základě analýzy se rozhodovat. Odborníci předpokládají, že v průběhu několika desetiletí nahradí bojové roboty vojenské bitevní letouny. U ponorek bude vývoj pravděpodobně stejný. Robotické ponorky by byly ve srovnání s běžnými ponorkami několikanásobně menší. Takové robotické ponorky se již sice utajeně vyvíjejí, ale realita je prozatím skromnější.
První autonomní robot
Americké námořnictvo právě zkouší nový francouzský typ robotické ponorky RMS. Na jeho dokončování se podílely také americké firmy. Tento relativně velký robot vybavený sonarem má tvar torpéda. Pluje v malé hloubce a nad hladinu vyčuhuje anténní stožár pro jednodušší komunikaci s řídicí lodí. Pod trupem veze malého robota, který prozkoumává objekty pod vodou a může k nim přikládat nálože. Spojení mezi oběma roboty je zajištěno kabelem. V případě poškození či zničení malého robota mateřský robot s vysokou pravděpodobností přežívá.
Dnes fungující roboty
Nejrozšířenější ponorkový robot současnosti je francouzský PAP 104. Více než pět set jich slouží na lodích mnoha zemí světa. Celkem třináct minolovek francouzského středomořského námořnictva dodnes čistí okolí přístavů od min a munice z druhé světové války.
Další velmi známý typ je americký SLQ 48, v současnosti nasazený v několika kusech při odminování prostoru Šat Al Arabu. Tento typ je mimo jiné vybaven chapadly k manipulaci s předměty. Při průzkumných plavbách jsou chapadla demontována. Ve větším množství slouží rovněž italský typ MIN, podobný PAP 104. Do budoucna jej mají ve výzbroji italského i dalších námořnictev nahradit typy Pluto a Pluto Gigas. Americké a australské námořnictvo používá také typ Super Scorpio. Na rozdíl od ladných miniponorek připomíná spíše velkou bednu. Při hledání min nezáleží na rychlosti plavby, ale na kvalitě vybavení robotu. Všechny uvedené typy jsou řízeny kabelem. Manévrovací schopnosti jim dodává několik lodních šroubů.
Traly
Předchůdcem ponorkových robotů jsou do určité míry tzv. traly, zařízení tažená dříve lodí, v současnosti obvykle vrtulníkem. Dnešní traly jsou vybaveny stabilizačními plochami a pod vodou se pohybují jako kluzáky. Slouží především k odhalování min. Typickým příkladem takového stroje je americký AN AQS 14.
Menší verzí tralů jsou tažené sonary. Na základě vysílaných a přijímaných elektromagnetických impulsů dokážou odhalovat miny. Některé jsou velké jen jako modely. Nyní se zkouší typ Towfish. Z nových autonomních typů se dokončuje vývoj např. americké Bluefish, Seahorse a malého Remuse, který už byl zkušebně nasazen v Iráku.
V budoucnosti
Vývoj v oblasti elektroniky umožňuje vyrábět stále menší elektronické řídicí systémy, ale i účinnější pohonné jednotky.
Díky tomu jsou ponorkové roboty stále menší. Toho využili Britové a vyrobili robot Talisman, který svými schopnostmi odpovídá daleko větším typům. V Británii také ukončili vývoj vysoce autonomního robotu Stonefish. Na místo nasazení je nesen jako bomba pod křídlem letounu a odtud shozen do vody. Pracuje nezávisle ve spojení s lodí nebo vrtulníkem.
V současné době probíhá také mezinárodní program, v jehož rámci je dokončován vývoj švédského systému Double Eagle. Tento robot je vybaven mohutným sonarem, upevněným příčně pod přídí. K řízení se opět využívá klasický kabel.
Sting Ray
Britské torpédo Sting Ray společnosti BAE Systems je útočným robotem. Po svržení z letounu nebo vrtulníku letí volným pádem. Let je ukončen pomocí brzdícího padáku. Poté se torpédo ponoří a vyhledává cíl.
Manta
Nejvyšším stupněm ponorkových robotů jsou bojové typy. Z nich je znám pouze experimentální projekt Manta vypadající jako samokřídlo tvaru delta.
Má být rychlé a vyzbrojené torpédy. Na koncích křídel nese dva roboty REMUS. Pod trupem může nést dva větší roboty, nebo torpéda. Roboty mají na větší vzdálenosti přepravovat speciální ponorky s úchyty, zapuštěnými do trupu. Po připojení k ponorce bude Manta tvořit součást povrchu jejího trupu. Vývoj bude probíhat ještě několik let.
Ruční práce
Nejlépe se při vyhledávání a ničení min stále uplatňují živí potápěči. Kombinace lidských smyslů totiž v mnoha případech vykazuje lepší výsledky než sebelepší technika.
RMS
Francouzská společnost DCN vyvinula robota RMS. Na dalším vývoji se podílejí americké firmy. Robot plave těsně pod hladinu, nad kterou vyčnívá senzor a antény. Veze malého robota REMUS, který provádí průzkum v hloubce. V současné době je používán k odminování u břehů Iráku.
Inteligentní Manta
Robotická mina Manta italské výroby je shazována na dno z letounu nebo z vrtulníku. Tam vyčkává až do chvíle, kdy její senzory zachytí vhodný cíl. Poté se odpoutá ode dna a cíl zničí. Na fotografii je robot, který minu detekuje.
Zvířata jako vojáci
K válečným účelům lze využít i vodní živočichy. V současné době slouží v americkém a ruském námořnictvu jednotky cvičených delfínů, kteří dokážou vyhledávat miny, vyzdvihovat ze dna pomocí nesených chapadel různé předměty, a dokonce napadat nepřátelské potápěče.
Otázkou je, jak daleko je vývoj dálkového řízení těchto živočichů. Od určité úrovně by totiž šlo o jakési zvířecí roboty - zooborgy. Vzhledem k relativně vysoké inteligenci jsou válečnými námořnictvy používáni také lvouni. Pravděpodobně je jen otázkou času, kdy bude pomocí genetiky a biotechnologií upraven člověk pro bojovou činnost pod vodou. První pokusy na toto téma, při kterých byly použity myši s umělými žábrami, byly úspěšné.
