Spal jsem klidným, nerušeným, pohodovým, blahodárným, hlubokým spánkem. I když člověk ve spánku nic nevnímá, dá se říct, že jsem si přímo vychutnával odpočinek ve vyhřáté posteli pod měkkou peřinou.
Když vtom začal zvonit budík na mobilu. Uplynulo několik vteřin, než jsem si vůbec uvědomil, kdo jsem, kde jsem a co se vlastně děje. Jedna část mého mozku říkala: Vstávat! Druhá ji okřikla: To si snad děláš srandu, ne? Ani na to nemysli! Chtěl jsem vstát, ovšem pokus se nezdařil. Svalstvo vypovědělo službu, nebo, lépe řečeno, ještě do služby ani nenastoupilo. Druhý pokus… a zase nic. Pohyb vstávání plynule přešel v převalení se a druhý bok. Budík konečně zmlknul. Já během vteřiny opět upadám do hlubokého spánku.
Ale co to? Ne! Zase ten budík. Po pěti minutách se opět aktivoval, když jsem ho předtím nevypnul. Napínám tedy všechny své síly a posazuji se na postel. Ani nehledám pantofle a rovnou překonávám těch pár metrů, které mě dělí od mobilu. Podařilo se! Konečně jsem se toho otravného tyrana zbavil. Oči mám sotva otevřené, ale vidím, že ještě není tolik hodin. Můžu si ještě na pět minut lehnout, bleskne mi hlavou. Navíc – venku je ještě úplná tma a tady v místnosti taková zima. Opravdu není jiné východisko, než se vrátit zpět do vyhřáté postele. Usínám snad ještě dříve, než si vůbec lehnu. Podaří se mi dnes vstát? To je nejisté.
Náhle mě probudil hlas: „Fando, vstávej!“
Ale ne! Máma stojí přísně ve dveřích a snaží se mě vzbudit. Budík neuspěl a ty také nemáš šanci, pomyslel jsem si. Jenže máma byla neodbytná a nedala se, na rozdíl od budíku, vypnout.
„Fando, přijdeš pozdě do školy!“
Světlo, které rozsvítila, mi začalo vypalovat oči zaživa. Zkusil jsem ještě rebelovat tím, že jsem se převalil opět na druhý bok. Po několikátém napomenutí už začala i v mozku převažovat ta část, která říká: Musíš vstávat! No jo, té se to řekne. Mysl by chtěla, ale tělo nějak nechce. Pojď, to dokážeš! Ještě kousek… Konečně se mi podařilo vstát. Připadal jsem si jako generál, který právě vyhrál klíčovou bitvu.
To, že jsem se postavil na nohy ovšem neznamenalo bdělost. Spíše to byl spánek ve stoje. Jako živá mrtvola jsem se ploužil bytem do koupelny. Až pořádná dávka vlažné vody v mém obličeji mi otevřela oči. Stále jsem však nebyl schopný ani mluvit. Nyní mi zase připadalo, že tělo funguje, ale mozek je jaksi mimo provoz. Jen s vypětím všech sil se mi podařilo obléknout se. Pak už jsem se začal konečně probouzet v pravém slova smyslu.
Pak jsem si o několik desítek minut později ve škole nadával, když jsem běžel na poslední chvíli z šatny se strachem, že přijdu pozdě do hodiny.
Tak tohle je moje noční, no… spíš bych řekl ranní můra. Jsem jako vesmírná raketa - při startu spotřebuji neúměrně větší část energie než pak po celý den. A co je na tom nejhorší? Že se mi to stává často, dost často.
Máte svoje výtvory, se kterými byste se chtěli pochlubit? Více informací najdete v tomto článku.
