Hosté pařížské kavárny Grand Café se 28. prosince 1895 stali svědky něčeho velkého. Bratři Auguste a Louis Lumièrové tam promítali soubor vůbec prvních filmů a primitivní několikaminutové snímky tehdy vzbudily nemalé pozdvižení.
V dnešní době, kdy můžeme v kině zažít konec světa (2012, Roland Emmerich), nebo navštívit vzdálenou planetu (Avatar, James Cameron), lze jen stěží uvěřit tomu, že němý film o pár vteřinách mohl v někom vyvolat takové emoce.
Předlouhá cesta
Co ale předcházelo filmům, jejichž scény by ještě před několika lety působily jako učiněný zázrak? Prvním filmem, který se výrazněji zapsal do dějin filmové trikařiny byl King King z roku 1933.
Víc potvor, lepší biják
Jestli ale nějaký snímek proslavily precizní speciální efekty, byly to Hvězdné války z roku 1977. Pro tento film vzniklo přes osmdesát unikátních loutek a kostýmů a slavné grafické studio ILM. Filmaři nejdříve vymodelovali jako několikacentimetrové postavičky, když byl režisér George Lucas s jejich vzhledem spokojen, převedly se do skutečné velikosti.
Tým padesáti sochařů na tom pracoval dnem i nocí třináct měsíců. Až bylo hotovo, přišla třetí fáze a to konstrukce již funkčních kostýmů a loutek z latexu a gumy. V průběhu jejich vytváření se muselo myslet nejen na to, aby vypadaly skutečně, ale, aby byly funkční a herci se v nich mohli hýbat. Poslední fázi pak dokončilo studio, které pracovalo na detailnějších „svalech“, které příšerkám rozhýbaly zorničky nebo břicho, aby vypadalo, že dýchají.
Byl jsem robot
Dnes by někdo asi stěží uvěřil, že dvojici komických robotů hrají opravdoví herci. „Muž, který byl uvnitř R2D2“ tohoto přízviska se 112 centimetrů měřící herec Kenny Baker už asi nezbaví. Právě on ovládal popleteného robota R2D2 a nemyslete si, hrát robota není jen tak.
Stejně jako je tomu dnes u Avataru a 3D kin, v roce 1977 se kina po celém světě předháněla v tom, které přijde s lepší technickým vybavením a dokáže divákům při sledování nového velkofilmu dopřát lepší zážitek.
Tekuté postavy
Hvězdné války ovládly svět precizností svých triků, počítačová animace byla ale stále ještě v plenách. Její čas přišel až v roce 1991 spolu se zabijákem jménem T-1000. Nový typ terminátora byl vyroben z lesklého „tekutého kovu“ a něco takového už stěží vymodelujete.
Avatar ukázal cestu
James Cameron se po natočení Titanicu, finančně neúspěšnějšího snímku v dějinách filmu, stáhl do ústraní a věnoval se dokumentům o podmořském světě a zdokonalování počítačové animace a 3D prostředí.
Po dvanácti letech přišel s Avatarem a vrátil se tam kam patří – na trůn. Právě Avatar je dnes brán za film, který předznamenal, jakým směrem se bude ubírat světová kinematografie - do třetího rozměru. Cameron při natáčení využil technologii, jež proslavil Glum z filmové trilogie Pán prstenů.
Postavy zdánlivě vytvořené jen počítačem hrají skuteční herci. Na obličeji mají upevněné senzory, které detailně snímají například pohyby obličeje. Tímto způsobem se docílí mnohem věrohodnějšího výsledku než kdyby se na počítači modelovala kompletně celá postava.
Revoluce na spadnutí
Avatar obsahuje čtyřicet procent živých scén (točili se na Havaji, Novém Zélandu a v ateliérech), zbytek filmu tvoří počítačové modely a trikové zelené pozadí. Aby se v něm herci „neztratili“ používala se speciální kamera, díky níž herci viděli alespoň přibližně to, co uvidí později divák na plátně.
Film se natáčel v kuse čtyři měsíce, další rok se dotáčel zbytek a herci tak museli vždy být připraveni nastoupit na plac. Zpracování jedné vteřiny filmu zabralo 2400 hodin a o speciální efekty se staralo 800 lidí.
Okno do jiného světa
Podle všeho se blíží konec filmu, jaký dnes známe. Avatar používá 3D technologii úplně opačně než ostatní filmy a snaží se diváka vtáhnout do sebe. A vypadá to, že diváci na to slyší.
George Lucas řekl, že na něj Avatar tak zapůsobil, že opráší projekt trojrozměrných Hvězdných válek, Steven Spielberg pro změnu zase oznámil, že už nikdy žádný dvojrozměrný snímek nenatočí. Možná to nebude trvat dlouho a 3D technologie si budeme užívat i doma u televizních obrazovek.
Král loutek Jabba
Postava Jabba Hutta, jednoho z nejznámějších a nejodpornějších vládců podsvětí galaxie, byla ve své době největší a nejkomplikovanější loutku vytvořenou pro film. Na rozhýbání 90 kilogramů vážící obludy bylo potřeba šest lidí, přičemž každý měl svoji specifickou funkci.
Jeho oči a další detailnější svaly byly řízeny vysílačkou na dálku, celkem se tedy o Jabbu staralo kolem dvaceti lidí. Stavba loutky trvala tři měsíce a stála okolo půl milionu dolarů. 
Druhy animace
Tradiční animace
Princip animace (a vlastně i celého filmu) je založen na nedokonalosti lidského oka, které v jisté fázi vnímá jednotlivé obrázky (snímky) jako plynulý pohyb. Jak funguje primitivní animace si můžete sami vyzkoušet.
Stop motion animace
Jeden z nejklasičtějších způsobů animace, který je hojně používán dodnes. Pohybujete s různými loutkami, přičemž každou fázi pohybu zaznamenáte na kameru. Jednotlivě snímky pak přehráváte tak rychle, že je lidské oko vnímá jako plynulý obraz.
Kvalita výsledku je závislá na preciznosti pohybů a počtu snímků za vteřinu. Kina promítají filmy v rychlosti 24 snímků, což je frekvence, při které je oko začne vnímat jako plynulý obraz. Výhodou této techniky je nízká technická náročnost, ale je velice pracná a zdlouhavá.
Počítačová animace
Od té doby studio vyrobilo speciální efekty pro téměř tři sta filmů a stojí ILM snad za vším, co se v počítačové animaci dá označit za přelomové.
V roce 2005 se studiu podařil majstrštych, když pracovalo zároveň na filmech Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (George Lucas), Válka světů (Steven Spielberg) a Harry Potter a Ohnivý pohár (Mike Newell). ILM má na kontě 16 Oscarů za nejlepší vizuální efekty.
Zajímá vás jak fungují trojrozměrné filmy? Princip je celkem jednoduchý, provedení ale až tak ne. Trojrozměrné záběry se natáčí dvěma kamerami najednou.
Ty vlastně zastupují lidské oči a tak musí být ve všem (snímání, ostření, zoom, barvy, ...) dokonale synchronizované. Speciální kamery pak v kině promítají na plátno dva obrazy přes sebe a díky speciálním brýlím vnímá každé oko jeden obraz. To náš oklame mozek iluze prostoru je na světě.
