Na mumiích však není nic zrůdného nebo strašidelného. Na počátku složité mumifikace byla skoro určitě snaha zachovat tělo příbuzného, aby "mohl s námi být i po smrti".
Mumie rozlišujeme do dvou skupin. Na ty, které byly uměle vytvořeny jako například v Egyptě a na vzniklé přirozeným procesem, kdy se těla zemřelých zachovala díky příznivých podmínkám. Takové mumie nacházíme například daleko na severu, kdy se uchovaly v chladu, jako v mrazáku, nebo naopak v suchých pouštích, kdy mrtvola působením slunce a větru vyschla.
Lidské konzervy
V zásadě se při mumifikaci užívaly podobné postupy jako dnes při ukládání a konzervování masa v kuchyni: sušení, zmražení, uzení nebo nakládání. Zní to hrozně, ale je tomu tak.
Nejdále se umění mumifikovat své pozůstalé dostali ve starém Egyptě. Jejich náboženství totiž říkalo, že duše mrtvého člověka bloudí kdesi v říši mrtvých. Pokud tělo zemřelého zůstává zachováno, může se do něho vracet. Mumifikace - ve staroegyptských představách - tak zaručovala dlouhý posmrtný život. Pro něj dostávaly mumie i praktickou výbavu. Jídlo, služebnictvo, domácí zvířata atd. Původně se jednalo o opravdové věci, později přidávali Egypťané do hrobů pouze stylizované předměty, například malinké mističky na jídlo, které vypadaly jako pro panenky. Podobně i malé sošky lidí, tak zvané vešebty
Nejstarší mumií je Zrzek
Slovo mumie pochází z arabského múmíja, kterým Arabové označovali přírodní asfalt, mazut a podobné látky. Arabové, kteří se do Egypta dostali až v roce 641 totiž usoudili, že tmavá těla tamních nebožtíků jsou těla impregnovaná nějakým dehtem. Výraz múmíja přejali i Arabové, a to sice od Peršanů, u nichž slovo múm znamená vosk.
Nejstarší egyptské mumie jsou staré více než pět tisíc let. Tehdy ještě bylo umění mumifikace v plenkách a Egypťané spíše spoléhali na suchý vzduch a horký písek, který těla pohřbených alespoň částečně zakonzervoval. Pokud byste jednu z těchto prastarých mumií chtěli vidět, musíte navštívit Britské muzeum. Jmenuje se Zrzek, a pokud zadáte do googlu jeho anglickou verzi jména "Ginger" a "mummy", spatříte jak vypadá.
Mozek se vyhazoval
Později však Egypťané svou metodu balzamování neuvěřitelně zdokonalili. Dodnes bychom se zřejmě dohadovali, jak své mrtvé pohřbívali, kdybychom neměli svědectví slavného řeckého dějepisce (a cestovatele) Herodota. Ten 450 let před naším letopočtem navštívil Egypt a práci tehdejších balzamovačů podrobně popsal.
Víme tak, že běžná, spíše dražší, mumifikace trvala asi 70 dní i jak se při ní postupovalo. Prvním krokem bylo vyjmutí vnitřních orgánů s výjimkou srdce (to považovali Egypťané za nejdůležitější orgán, a proto ho ponechávali v mumii). Ostatní vnitřnosti vysušili v písku a pilinách a poté napustili balzámem a uložili do čtyř nádob s hlavami bohů, které později pohřbili s mumií. Z hlavy vyňali mozek, nejčastěji skrze nos, přitom ho "rozšlehali", a tím i zničili. Mozek už dále neuchovávali, ale to jim moc nevadilo. Nepovažovali ho totiž za nějak důležitý orgán
Váha mumie? 15 kilo
Tělo pak uvnitř i z venku vymyli vínem (alkohol dezinfikuje) a obalili natronem, což je přírodní sůl získaná z vyschlých pouštních jezer. Sůl během čtyřiceti dní z těla odstranila přebytečnou vodu, která tvořila asi 75 procent váhy zemřelého. Pak mrtvolu, která vážila pouhých 15 kg, zabalili do plátěných pásů. Pokud postupovali opravdu pečlivě a příbuzní dobře zaplatili, obalili balzamovači tělo až do dvaceti vrstev a spotřebovali přitom až 375 metrů čtverečních látky. Jednotlivé vrstvy natírali horkou pryskyřicí smíchanou s různými vonnými látkami. Mezi vrstvy látky také balili různé amulety. Často ve tvaru posvátného brouka skarabea, u něhož Egypťané věřili, že je symbolem znovuzrození. Tělo pak uložili do rakve. Pokud byl mrtvý skutečně významná a movitá osoba, rakev ještě umístili do sarkofágu. Ten byl většinou z kamene. Původně však měli sarkofágy pouze faraoni.
Děti naložené v medu
Do hrobky se kromě mumie umisťovaly také věci, které mohly mrtvému pomáhat přežít na onom světě. Šperky, oblečení, jídlo, nábytek atd. Důležité a nesporně pozoruhodné jsou figurky takzvaných vešebtů. Znázorňovaly mumie-služebníky, kteří měly místo mrtvého pracovat na nebeských polích a zároveň zemřelému sloužit. Počet vešebtů, se během doby stále zvyšoval. Z původního jednoho sluhy se nakonec stala celá armáda sloužících, kdy se do hrobů vkládalo 401 těchto figurek: 365 dělníků (pro každý den jeden) a ještě 36 předáků z bičíky, kteří je měli popohánět. Šestatřicet jich bylo proto, že egyptský rok měl právě tolik desetidenních "týdnů" (plus ještě pětidenní svátky na konci).
Egypťané mumifikovali i děti a nejrůznější zvířata. Známé jsou mumie koček, ale i krokodýlů, sokolů, ibisů a dalších tvorů. Zatímco zvířecí mumie zhotovovali podobným postupem jako lidské, malé děti někdy uchovávali v hrncích s medem
Miliony a miliony mumií
Víra ve staroegyptská božstva trvala více než tři tisíce let. Teprve v pátém století ji definitivně vytlačilo křesťanství a o dvě století později islám. Během této dlouhé doby se odhaduje, že vzniklo 70 milionů mumií. Mnohé skončily neslavně: zničili je vykradači hrobů nebo změny klimatu. Některé byly ve středověku rozemlety na léčiva, věřilo se, že přinesou tomu, kdo se s mastmi obsahujícími jejich těla bude potírat, velikost a důstojnost věků. Jiní lékaři je předepisovali na různé nemoci. Někteří "moderní" Egypťané (myšleno někdy před sto či dvěma sty lety) zjistili, že některé dobře vyschlé mumie dobře hoří - začali s nimi tedy topit. Říká se, že jimi dokonce přikládali pod kotle parních lokomotiv.
Uzená těla z And
Egypt nebyl jediná oblast, kde se vyskytují mumie. Dalším místem, kde se nalézají tyto pozůstatky lidí, je severozápad Jižní Ameriky, kdysi obývaný Inky a dalšími ještě staršími národy. V pouštích u pobřeží v dnešním Chile a Peru se nacházejí vyschlé mumie staré až pět tisíc let. Mrtvé tehdy nechávali vysoušet na slunci, přičemž jim někdy odstraňovali také vnitřnosti.
Lidé žijící výše v Andách zase mumifikovali své pozůstalé pomocí mrazu. Někdy také používali balzamování olejem a vyuzování těl dýmem. Jiné nalezené mumie zase chrání obrovské množství bavlny, v níž jsou zabaleny jako v balíku.
Také zde přidávali mumiím na cestu do záhrobí dary a služebníky. Nebyly to však jen symboly jako v Egyptě: místo vešebtů nacházíme v některých hrobech i kostry dětí a mladých lidí, pravděpodobně byli zabiti a obětováni.
Mumie v Česku
Za mumiemi nemusíme jezdit na cizí kontinenty, zajímavé "exempláře" najdeme i v Česku. Asi nejznámější jsou v Klatovech, v kryptách pod kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie. Do roku 1784 zde na chmelovou podložku ukládali mrtvé řádové bratry a šlechtice, kteří jezuitský řád podporovali. Jejich těla oblečená do svátečních šatů byla chmelem konzervována a zároveň je vysušoval vzduch proudící systémem průduchů. Vysušená těla dnes jen 8 až 10 kg. V roce 1937 při opravě chrámu důmyslný systém větrání narušili a většina mumií podlehla zkáze. Rozkladu uniklo asi čtyřicet těl, která jsou dodnes vystavena v rakvích se skleněnými víky.
Něco podobného mají i v Brně, hrobku s mumiemi tu najdete pod kostelem nalezení svatého Kříže. Z původních asi 150 těl, převážně kapucínských mnichů, se jich zachovalo 24. Všichni byli pochováni přímo na zem, oblečeni v řádová roucha. Byli zde pohřbíváni i příznivci řádu. Nejznámější z nich je velitel pandurů František baron Trenk, který leží v prosklené rakvi.
