Bílá hora vlastně ani jako hora nevypadá, je to spíše takové návrší na západním okraji Prahy, kde nyní jezdí tramvaj a stojí nákupní centrum. Letohrádek Hvězda je schovaný mezi stromy v parku. Před 390 lety tu však byla převážně pole, nad kterými stál letohrádek obklopený vysokou hradební zdí. Skoro celé tehdejší bitevní pole bylo během staletí zastavěno domy. Dnes tu stojí převážně vily z první poloviny 20. století. Jak to však vypadalo osudnou neděli 8. listopadu 1620?
Bitva u letohrádku Hvězda
Na návrší u zdi letohrádku byli usazeni stavovští vojáci bojující za českou věc, protestantské náboženství a krále Fridricha Falckého. Většinou to byli žoldnéři z mnoha zemí, placení z českých peněz. Jízdu tvořily maďarské jednotky. Za Moravany, kteří se proslavili svou udatností, zase převážně bojovali němečtí protestantští vojáci v žoldu moravského sněmu.
Proti nim stály spojené katolické armády, které měly zhruba 26-30 tisíc mužů. Obránců Prahy bylo asi 21 tisíc. Jejich početní nevýhodu však vyvažovalo lepší rozestavění na návrší a také to, že si stačili zbudovat ochranné náspy.
Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Netrvala ani dvě hodiny a stavovské jednotky se daly na útěk směrem do Prahy. Poslední jednotkou, která vzdorovala u zdi obory se prý statečně bránil Šlikův pluk Moravanů. Padli zde všichni.
Druhého dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko před obědem do Prahy. 12. listopadu české stavy kapitulovaly.
Druhá pražská defenestrace
Roku 1609 si protestanti vymohli na císaři Rudolfovi II. pověstný Rudolfův majestát, který jim zaručoval náboženské svobody. Jak však - s podporou z Vídně - sílila katolická strana, byli čeští protestantští stavové (šlechta a měšťané) stále nespokojenější.
Samo povstání začalo druhou pražskou defenestrací, tedy vyhozením vysokých katolických úředníků Slavaty a Martinice a jejich písaře z okna Pražského hradu. Stalo se to 23. května 1618. Poté stavové odmítli Ferdinanda II. Habsburského jako českého krále a místo něho si zvolili Fridricha Falckého.
Prchající Fridrich Falcký
Dnes už víme, že největší chybou povstalců bylo, že neodhadli dosah svých činů. V okamžiku, kdy před branami Prahy stála odhodlaná vojska reprezentující polovinu Evropy, mysleli si naši předkové, že se toho vlastně tolik neděje.
Zvolili si již předtím krále slabocha, který místo aby se nějak bitvy účastnil, dal si raději dvouhodinový opulentní oběd s anglickými vyslanci. Když se pak konečně odhodlal bojiště navštívit, bylo už po všem. Až skoro legrační je korouhev, kterou katolíci ukořistili na bojišti. V době, kdy ji zvedali, utíkal Fridrich Falcký ostošest i se svou rodinou přes Prahu do bezpečí. Na korouhvi se skvělo Fridrichovo osobní heslo: Diverti nescio! Česky znamená: Prchat nedovedu!
Osudová bitva
Zpátky však k bitvě na Bílé hoře. Přestože se jednalo o bitvu poměrně malou, pro Čechy měla následky osudové. Když pak poražení příští stavové, kterým vůbec nedocházelo, co způsobili, chtěli válku ukončit, požadovali po císaři Maximiliánovi úplnou amnestii, a dokonce i zachování všech náboženských svobod.
Ten však nebyl k nějaké shovívavosti vůbec naladěn, stejně jako ostatní velitelé katolíků považoval snadné vítězství za zázrak. To ostatně vyplývá i z dopisu určeného papežovi: „...jen Bůh zvítězil a jemu náleží všechna čest. Zda bychom byli hodni jeho milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými?"
Nastalo zatýkání a souzení všech nekatolíků, kteří se nějak na povstání podíleli. Někteří přišli o majetek, jiní i o život. Pro výstrahu pak 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze popraveno 27 předních protestantských představitelů. Zabavený majetek dostali věrní císařovi služebníci, ať již z řad české šlechty nebo z císařských důstojníků.
Třicetiletá válka neskončila
Třicetiletá válka však zdaleka nekončila, do bojů se zapojovaly stále další a další státy. České země se ještě staly místem mnoha bitev, protáhly přes ně nesčetné armády, které naši zemi drancovaly.
Posledním velkým vpádem bylo švédské tažení v roce 1648, při kterém seveřané dobyli pražskou Malou Stranu a Hradčany. Přestože se pravobřežní část města Pražanům podařilo ubránit, Švédové si z Hradčan odvezli množství vzácných předmětů včetně slavných sbírek uměleckých děl shromážděných císařem Rudolfem II.
Boj Švédů o Prahu byl zároveň jednou z posledních bitev celé války. Tam, kde válka začala, také vyhasla. 24. října 1648 evropští katolíci a protestanti sepsali mírovou smlouvu nazvanou vestfálský mír. Habsburkové jím ztratili dominantní postavení ve většině Evropy. Vznikly nové mocnosti: hlavně Francie a Švédsko, které získalo kontrolu nad Baltským mořem. Osamostatnilo se Nizozemí, které do té doby podléhalo španělským Habsburkům.
Habsburkové si naopak upevnili moc ve střední Evropě. Co se náboženství týče, vrátila se Evropa ke stavu z roku 1624. To znamená, že Čechy a Morava, které po bitvě na Bílé hoře ztratily náboženské svobody, už zůstaly katolické.
Strašlivé následky
Následky třicetileté války v našich zemích byly strašlivé. V době bitvy na Bílé hoře žily v Čechách asi dva miliony lidí a na Moravě zhruba milion. Po válce se odhaduje, že v Čechách zůstal asi milion obyvatel a na Moravě 300 tisíc.
Z jednoho a tři čtvrtě milionu lidí, kteří se „ztratili", část emigrovala kvůli víře, většina však zahynula při bojích nebo hlady. Z mapy zmizely celé vesnice, z některých zbylo jen jméno, z jiných ani to ne. Velké ztráty utrpělo také Slezsko. Od zemí Koruny české byly odtrženy Horní i Dolní Lužice (oblast na východě dnešního Německa, přiléhají k české a polské hranici).
