Doba od konce 8. století do konce 11. století se v evropské historii někdy označuje jako věk Vikingů. Pravděpodobně zaslouženě, protože vedle skandinávských dobyvatel, obchodníků a především mořeplavců vypadá většina obyvatel tehdejší Evropy dost nevýrazně.
Vikingové objevili Ameriku
Na přelomu 10. a 11. století Vikingové přepluli Atlantik a objevili Ameriku před Kryštofem Kolumbem. Je jasné, že jako mořeplavci museli být nesmírně šikovní a zkušení. Vědce ale dlouhou dobu trápila jedna otázka: jakým způsobem se na moři orientovali?
Na širém oceánu může i malá odchylka kurzu vést k neodvratné záhubě. Vikingové se jistě mohli orientovat podle nebeských těles. V Severním Atlantiku je ale velmi často zataženo a Slunce ani hvězdy nejsou za hradbou mraků vůbec vidět. Řídit se mohli i podle oblačnosti, směru letu migrujících ptáků nebo plavby velryb, ale to je spíš doplňkový způsob navigace.
Hrdina s kamenem
Podle vikinských legend ale existuje ještě jeden způsob. Hrdina Sigurd (Siegfried) v nich dokáže určit polohu Slunce, i když je obloha beznadějně zatažená. Sigurd je sice hrdina, ale tohle není žádná nadpřirozená schopnost – polohu Slunce určuje něčím, čemu říká sluneční kámen. Legendy dlouho zůstaly jen legendami, ale v 60. letech minulého století přišel dánský archeolog Thorkild Ramskou s teorií, že sluneční kámen mohla být krystal, který fungoval jako polarizační kompas.
Tajemství polarizovaného světla
Část slunečního záření se při průchodu atmosférou odráží od molekul plynů a přitom mění své vlastnosti – stává se z něj polarizované světlo. Zjednodušeně se dá říct, že kmitá jen jedním směrem. Běžné nepolarizované světlo naproti tomu kmitá do všech směrů. Lidské oko to nevnímá, ale některá zvířata se podle polarizovaného světla dovedou orientovat.
To samé zřejmě uměli i Vikingové. Hlavním kandidátem na jejich sluneční kámen je dvojlomný islandský vápenec (kalcit), který se ve Skandinávii vyskytuje celkem hojně. Světlo skrze jeho krystaly prochází po dvou drahách, takže vidíme dva obrazy. Jak budou jasné, závisí právě na polarizovaném světle.
Slunce ve středu kruhů
Slunce vytváří kruhy polarizovaného světla a samo se nachází v jejich středu. Vikingové tedy mohli odhalit jeho přesnou polohu tak, že slunečním kamenem otáčeli tak dlouho, dokud oba obrazy nebyly stejně jasné a kámen se nerozzářil. V tomto směru se pak nacházelo Slunce. Tato technika byla údajně tak úspěšná, že ji od Vikingů převzaly i další námořnické národy.
Zdálo by se, že teorii o tom, že sluneční kámen je islandský vápenec, bude snadné experimentálně ověřit. Stačilo by vzít krystal, který je v mnoha školních sbírkách, a začít skrz něj koukat na oblohu. Kupodivu se vědci tohoto úkolu ujali teprve nedávno.
Zanedbatelná chyba
V roce 2005 se na moře vydal tým maďarských a švédských fyziků, který zjistil, že množství polarizovaného světla, které dopadá na povrch Země, je stejné, ať už svítí Slunce, nebo je zataženo. To byl jeden bod pro teorii slunečního kamene. Další mu vydobyli vědci vedení Francouzem Guyem Roparsem, kteří si jeden sluneční kámen vyrobili. Využili přitom krystal kalcitu ze skaliska, které Vikingové podle všeho dobře znali. Pomocí něj určili polohu Slunce při zatažené obloze s překvapivou přesností – chyba se pohybovala kolem 1 %.
Sluneční kámen z 16. století
Některé lidi tento výsledek přesvědčil, jiní stále pochybují. Především proto, že ve vracích vikinských lodí – a těch se pár našlo – archeologové žádný sluneční kámen neobjevili. To platí stále, ale jeden krystal „lodního“ dvojlomného vápence existuje. Pochází z vraku lodi, která se v roce 1592 potopila u ostrova Alderney v Lamanšském průlivu. Potápěče, kteří vrak zkoumali, upoutal hranatý poloprůhledný krystal o velikosti cigaretové krabičky. Spolu s ním našli i pár kružítek, které patřily k námořnickým navigačním pomůckám.
Následovníci Vikingů
Zkoumání vzácného nálezu ukázalo, že navzdory staletím stráveným ve vodě si krystal dvojlomného vápence stále uchoval své vlastnosti. Určit s jeho pomocí polohu Slunce je tak podle vědců stále možné. Jeho objev dokládá, že sluneční kámen z vikinských bájí skutečně existoval a dokonce přežil éru Vikingů. V 16. století už oceánům vládli „modernější“ námořníci, kteří dobře znali magnetický kompas. Přesto mezi svými navigačními pomůckami měli i sluneční kámen.
