Betonové stavby na periferiích českých měst nevypadají moc hezky. Jejich životnost je však něco kolem 50 až 80 let, takže se na ně za pár dekád nejspíš už dívat nebudeme. Architekti paneláků z 20. století byli ale naprostí žabaři proti římským stavitelům z doby před víc jak dvěma tisíci lety. Řada zdí římských betonových přístavů drží dodneška bez nutnosti údržby. Dokonce se zdá, že čím jsou starší, tím jsou pevnější.
Stavařská tradice
Nebylo by ale správné tvrdit, že Římané beton vynalezli. Mnohem trefnější je říci, že navázali na stavařskou tradici předchozích velkých civilizací. S předchůdcem betonu experimentovali už staří Řekové, Asyřané a Egypťané, kteří využívali stavební směsi s jílem a sádrou. Tyto materiály nejsou moc trvanlivé, není proto divu, že zub času jejich stavby důkladně rozkousal. Římané proto jako pojivo zkusili využít jemný sopečný popel zvaný pucolán. Ukázalo se, že s jeho přispěním jsou stavby až podezřele trvanlivé. A je to právě pucolán, který stojí na začátku odhalení záhady, proč je římský beton tak kvalitní.
Recept na beton
Pucolán smíchali římští stavitelé s nehašeným vápnem, podle některých kronikářů v poměru 3 : 1. Do směsi přidali vodu a vulkanický štěrk, kterého bylo zejména v oblasti středozápadní a jižní Itálie vždy dost (nachází se zde sopky Vesuv, Stromboli a dalších). Z výsledné hmoty tvarovali zdi přístavů a vlnolamy, jejichž tuhostí se chlubil již Plinius Starší (23 až 79) ve svých zápisech. Mohlo by se zdát, že recept na superbeton tedy dobře známe. Jenže nikdo nikdy nedokázal postup zopakovat a postavit stejně odolné betonové struktury.
Když zeď žije
Jak ale nedávno zjistil tým archeologů a mineralogů, řešení záhady římského betonu spočívá v mořské vodě. S tím, jak pronikala dovnitř betonu, dostávala se do kontaktu s pucolánem. V sopečném prachu se tím spustila reakce, při které vznikaly drobné krystalky minerálů tobermoritu a phillipsitu. Přítomnost těchto krystalických struktur zdi zpevňovala a materiál jako by časem dál žil a dozrával.
Co s tím
Vědci se tedy dostali k zajímavému zjištění. Mořská voda, jejíž destruktivní účinky na moderní beton jsou na pobřeží nejen Středozemního moře dobře vidět, ve skutečnosti Římanům pomáhala v budování říše. Ta sice časem padla, ale zdi jejích přístavů přežily. (Jen pro upřesnění, akvadukty a amfiteátry ve vnitrozemí byly často také stavěny s pucolánem, nedocházelo u nich však k zpevňující krystalizaci). Tím se otevírají současným stavařům v přímořských oblastech netušené možnosti.
Budoucnost je římská?
Pakliže by se podařilo římský beton znovu správně "uvařit", byla by to výhoda nejen pro přístavní struktury. Můžeme uvažovat i o mnohem sofistikovanějších stavbách, jako jsou ochranné valy pro podmořské kabely nebo umělé mořské laguny určené k zadržení stoupací hladiny moře. Postup výroby římského betonu navíc nevyžaduje zahřívání na tak vysokou teplotu a neuvolňuje se při ní tolik škodlivin jako u současného betonu z portlandského cementu, písku a vody. Dávno zaniklá Římská říše může tedy ještě pořádně promluvit do budoucnosti.
Betonový Karlův most
Určitě jste to již slyšeli: Karlův most v Praze je tak odolný, protože dělníci zamíchali do stavební směsi vajíčka. Nic takového se ale nestalo. Podle nedávných studií byla při konstrukci použita malta, kterou používali staří Římané pro budování vlastních mostů a staveb přicházejících do kontaktu s vodou. Recepturu drželi stavaři Karla IV. v přísném utajení a možná sami napomohli rozšíření mýtů o vejcích a mostu, aby zmátli své konkurenty.
