Berserkové: Elitní válečníci historie

Berserkové? S těmi nebyla žádná legrace! Oddíly severských bojovníků nepřátelskou armádu mnohokrát vyděsili tak, že se dala raději na útěk.

Kdo by neznal Vikingy. Knihy, hry, komiksy a filmy nebo seriály jsou jich plné. Obvykle se zobrazují jako drsní válečníci ze severu Evropy. A realita není daleko od fikce. Vikingové byli postrachem zejména pro Anglii, ale na svých výpravách se dostávali i do mnohem vzdálenějších koutů. Tento obávaný národ, který svou existenci z velké části postavil na neustálém válčení, měl svoji vojenskou elitu. Tou byli berserkové.

Obávaní po staletí

První zmínka o bersercích pochází z 9. století. Jejich zánik pak nastal ve století dvanáctém, kdy prakticky vymizeli, protože v modernějších a organizovaných armádách už nebylo pro tento druh válečníka místo. Jejich styl boje totiž měl vše, co bylo třeba, kromě řádu.

Do boje s kamarády, v boji sám

Když se schylovalo k bitvě, tak berserk obvykle běžel vstříc nepřátelským šikům ve formaci s ostatními vojáky. Jakmile došlo ke kontaktu mezi protivníky, berserker se obvykle oddělil, odhodil svůj štít, aby dal jasně najevo, že je připraven zemřít a vrhl se na nepřátele sám. Možná to zní jako skutečně velice špatná taktika, která vede k sebevraždě. Skutečně, více než u řadových Vikingů se stávalo, že Berserk se z bitvy už nevrátil. Často však mělo jeho nečekané chování velký úspěch.

Střízlivý ani ránu

Asi málokdo by se vrhnul sám vstříc desítkám nepřátelských kopí a mečů. Berserkové si proto před bitvami pomáhali halucinogenními bylinami, muchomůrkami anebo prostým alkoholem. Existuje také teorie, že pili vlčí krev. To jim prý pomohlo necítit bolest a strach. Zároveň se dostali do tranzu, a tak se těšili na bitvu, že se občas poprali i mezi sebou. Dokonce je znám případ, kdy jeden hodně nedočkavý Berserk před bitvou okousal a částečně snědl svůj štít.

Děsivá taktika

Potenciál těchto elitních válečníků dokázali perfektně využít třeba skandinávští králové Harald a Halfdan. Celé oddíly berserků jim sloužili jako úderné jednotky. I v malém počtu dokázali nepřítele natolik šokovat svým chováním, odvahou, vzezřením a stylem boje, že ta hlavní část armády, co přišla po nich, se mohla zase otočit a zklamaně jít zpátky. Tohle se například stalo v bitvě, kterou vedl král Harald, který chtěl s pomocí berserků v čele své armády rozrazit nepřátelské šiky. Neposlušní berserkové se však oddělili od ostatních, lačni po krvi nepřátel se vrhli mezi ně a bitvu vyhráli prakticky sami.

Vlk nebo medvěd?

Odívání i zbraně mělo u Berserků svá specifika. Předně chodili na severské podmínky dost nalehko. Spodní část těla kryly kalhoty, zatímco přes tělo měli obvykle kůži z medvěda či vlka. Podle toho se se rozdělovaly i jejich bojové školy. Ti, kteří se odívali do medvědí kůže, věřili, že se promění v medvěda. Ti ve vlčí se zase měli stát vlky. V ruce třímali buď sekeru, oštěp nebo meč a v druhé štít. Ten jim ovšem nesloužil ani tak ke krytí, jak spíše k mlácení a odstrkování nepřátel. Když na to přišlo, byl Berserk schopen vrhnout se do nepřátelských šiků i beze zbraně a mlátit nepřítele holýma rukama.

Vrozená porucha?

V souvislosti s jejich neurvalým chováním, nedisciplinovaností a brutalitou se často objevují teorie, že berserkové ve skutečnosti měli nějakou duševní poruchu. Tu si pak nechtěně předávali z generace na generaci. V kombinaci s halucinogenními látkami by to leccos vysvětlovalo. Ať už to bylo jakkoliv, jisté je, že okolo roku 1000 jste ve Skandinávii obávanějšího protivníka ani potkat nemohli.