V druhé polovině 14. století pokračuje expanze osmanské říše na území Balkánského poloostrova. Často špatně spravované země se rychle dostávají pod tureckou nadvládu a osmanská říše v 17. století pokrývá část Evropy, Turecko, Arabský poloostrov a severní Afriku. Udržet takové impérium si žádalo zkušených politiků, obchodníků a samozřejmě vojáků. Proslavili se mezi nimi zejména janičáři, speciální jednotky složené z mladíků z obsazených území.
Daň krve
Obyvatelstvo balkánských nemuslimských zemí odvádělo pod osmanskou správou devširme neboli daň krve. Mladíci, často ještě děti, byli verbováni a přesouváni do centrální části říše, kde podstupovali tvrdý výcvik. Cílem bylo udělat z nich věrné vojáky pro armádu, která v podstatě obsadila jejich země. Výměnou získávali jistotu živobytí a práci, o kterou by měli ve své domovině nouzi. Velmi často se stávalo, že chudé rodiny mladé chlapce verbířům doslova nutily, protože tím jim dávali naději na lepší život.
Disciplína až na prvním místě
Výcvik obsahoval i výchovu. Chlapci byli přiděleni do rodin, kde se učili cizímu jazyku a konvertovali k islámu. Poté se zhruba čtyři roky učili bojovat s šavlí a lukem. Nesměli vycházet z kasáren (toto nařízení ale bylo později zrušeno), ani se ženit. Stávali se tak otroky, kteří pobírali slušné peníze. Ti, kteří se ukázali, jako nepříliš zdatní bojovníci, obsadili úřednické profese. Až extrémní poslušnost byla janičářům vlastní. Bez ptaní a odporu plnili rozkazy, jak se od nich očekávalo.
S muzikou to jde lépe
Janičáři nebyli úzce specializovaní válečníci. Tvořili spíše takovou armádu v armádě, která podléhala přímo sultánovi. Od lučištníků, přes pěchotu, ženisty, sultánovu osobní stráž, zásobovače, inženýry, až po jednotky vojenské hudby, kterou mimochodem v té době žádná evropská armáda nedisponovala. A všechny tyto jednotky byly považovány ve svém oboru za elitu. Velice brzy si také osvojili palné zbraně a rádi s nimi bojovali.
Zákeřní politici
Roku 1683 bylo daň krve zrušena a mezi janičáře začali dobrovolně vstupovat původní obyvatelé Turecka. Politické ambice janičářů postupně narůstaly a v 17. století prakticky ovládli státní správu. Získali takovou moc, že byli schopni odstranit kohokoliv, kdo jim jakýmkoliv způsobem nevyhovoval. Dokonce v roce 1622 zavraždili i mladého sultána Osmana II., který je chtěl nahradit modernější a hlavně poslušnější armádou. Stejně dopadl i Selim III. v roce 1808.
Putupný zánik
Skutečně radikálně si s neúnosným nárůstem moci janičářů poradil až Mahmut II. Když se začali bouřit, tak zkrátka namířil všechna dostupná děla na jejich kasárna a několik tisíc jich doslova rozstřílel. Zbytek dal na místě popravit a ostatní janičáře ve všech koutech říše nechal povraždit. Smutný konec, který si tato, kdysi elita osmanské armády, částečně zavinila sama, pak sultán zpečetil vydáním dekretu o zrušení janičářského sboru. Stalo se tak v roce 1826.
Kapoli z Moravy
Jedním z těch, co byli odvlečeni do služeb osmanské armády byl údajně i jistý Jura z Valašských Klobůk. Mezi janičáři se mu dařilo. Časem úplně zapomněl na svůj původ, přijal jméno Kapoli a Turecko vzal za svou vlast. Koncem 17. století se však vyznamenal při obléhání Vídně. Následně byl vyslán už s vlastní jednotkou na Moravu vybírat výpalné od obyvatelstva. Tak dorazil až do svého rodného kraje a začaly se mu vracet vzpomínky. Po příjezdu Kapoliho do vesnice, odkud byl kdysi unesen, pak poznal v jednom z bělovlasých mužů i svého otce.
Kapoliho konec
Kořeny Kapoliho pevně přichytily na místo, odkud pocházel. Rozhodl se zůstat. To mu Turci neodpustili a poslali pro něj stráž, která ho měla zatknout. Kapoliho otec statečně bránil svého syna a v nerovném zápase podlehl. Kapoli byl odvlečen do tureckého tábora před Vídní, kde mu velitel beze slova podal nabitou pistoli. To znamenalo jediné – šance ukončit svůj život bez dlouhého utrpení a v rámci možností důstojně. Je nutné podotknout, že se jedná o pověst a není potvrzené, jestli skutečně někdy nějaký Kapoli existoval.
