Národní divadlo není jen překrásná budova na břehu Vltavy. Je to také symbol naší země a důkaz, že občas je potřeba po porážce znovu sebrat síly, abychom dokázali něco jedinečného.

V 18. a 19. století si začali Češi uvědomovat, že přicházejí o svůj jazyk, kulturu a tradice. Není divu. České země byly už pár set let součástí Rakouského císařství, na školách se učilo v němčině a naším rodným jazykem mluvili hlavně vesničané na venkově. Obrozenci proto začali bojovat za to, aby se na naše zvyklosti nezapomnělo.

Třináct let stavění

Touha postavit si překrásné divadlo, ve kterém se bude hrát v českém jazyce, byla vyvrcholením jejich snah. Nejprve se zrodilo tzv. Prozatímní divadlo v roce 1862. Jeho budovu můžete dodnes vidět coby zadní část současného Národního divadla, které se začalo stavět v roce 1868. Letos tak od položení základního kamene uplynulo kulatých 150 let. Slavnostního otevření se Národní divadlo dočkalo 11. června 1881. Bohužel si Češi svůj nový středobod národní kultury dlouho neužili - jen pár týdnů po zahájení první sezony došlo k požáru, který proměnil v popel nejen zlatě dekorované hlediště a jeviště s oponou, ale i měděnou kupoli.

Nedbalí zámečníci

Hořet začalo 12. srpna 1881 v šest večer. Požár skončil druhého dne ráno, kdy už toho z budovy moc nezbylo. Soud označil za viníky dva zámečníky Emila Jenische a Václava Ziniburga, kteří měli za úkol připojit k hromosvodu měděný drát. Tehdy se pájelo za asistence plechových kamínek, v nichž se rozpálilo uhlí, a v něm se tavil kov. Když skončili, polili kamínka vodou a odložili je do okapové roury. Soud to vyhodnotil jako porušení požárních předpisů a poslal za trest oba řemeslníky na týden do vězení.

Středověk je dřina: Jak se staví hrad

Jak to bylo doopravdy?

Sto let po požáru uspořádali přední čeští chemici, vědci a požární inspektoři experiment, ve kterém zkoušeli vytvořit co nejvěrnější rekonstrukci dne, kdy zámečníci Jenisch a Ziniburg pracovali na hromosvodu. Vyrobili přesnou kopii okapové roury a položili do ní rozžhavené uhlí. Simulovali dokonce povětrnostní podmínky příznivější vzniku požáru než onoho dne, ale zjistili, že kamínka by divadlo mohla zapálit jen těžko. A i kdyby ano, požár by se šířil tak pomalu, že by hasiči stihli zasáhnout dávno před shořením celé budovy.

Zvláštní náhody

Historici pro změnu zmiňují podivné okolnosti, které požár divadla provázely. Den před nehodou prasklo potrubí z vodárny, takže záhy přestala téct voda ze všech hydrantů. Nepodařilo se spustit ani železnou oponu, která měla za úkol chránit před požárem jeviště a hlediště. Pražští požárníci navíc nebyli toho dne v plné síle kvůli novému hasicímu systému a pohřbu kolegy. Jak to tehdy skutečně bylo, už se dnes nedozvíme. Je ale pravděpodobné, že nehoda dvou nešikovných zámečníků není celá pravda o požáru.

Kolonizace oceánů: Život na vlnách

Nová tvář Národního divadla

Naštěstí požár neznamenal konec Národního divadla. Hned poté, co lehlo popelem, začali Češi sbírat nové peníze na novou budovu. Za šest týdnů se jim podařilo nasbírat milion zlatých. Dodáme, že průměrný plat tehdy byl pouhých 30 zlatých měsíčně. Nové divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883. Přesně sto let od svého znovuotevření se Národní divadlo dočkalo i dostavby Nové scény. Tu vytvořil architekt Karel Prager a Pražané se dodnes neshodnou, zda je krásná, nebo naopak odpudivá. Rozhodně ale k divadlu už patří a vytváří moderní protiváhu tradiční, pohádkové a staromilské budově Národního divadla.

Bezpečnostní opona

Jednou z nejpoutavějších dekorací v Národním divadle je opona, kterou vytvořil malíř Vojtěch Hynais. Celá malba má rozměry 136 m² a váží 180 kg. Zakrývá ji ale ještě jedna opona. Ta je ze železa (ale zkrášlují ji pravidelné ornamenty), váží 12 tun a jejím úkolem je chránit divadlo od požáru. Není to český unikát: Podobné bezpečnostní opony se stavěly v divadlech už od konce 18. století, kdy se začaly objevovat v londýnských divadlech.