Život v raném středověku nebyl pokojný. Nájezdy na území nepřítele nebo prostě sousedního kmene byly běžnou součástí života. Kočovní Avaři z jihu, franská vojska na západě, ale i slovanská knížata mezi sebou neustále bojovala. Hradiska byla jediným bezpečným útočištěm.
Opevněné osady
V povodí řeky Labe, Moravy a Dunaje se v 6.–9. století usadilo velké množství slovanských kmenů. Obyvatelé žili v malých vesnicích s šesti až deseti domy. Každá rodina obývala jeden srub nebo do země zahloubenou zemnici. V jedné vesnici tak mohlo žít 25–50 lidí. Hradisko pak nebylo ničím jiným než opevněnou větší osadou na kopci nad řekou nebo v nížině chráněné říčními sítinami. Za hradbami hradiska v pražské Šárce nebo ve slezské Chotěbuzi mohlo běžně žít i několik set obyvatel. Nejmocnější opevněná centra 9. století jako v moravských Mikulčicích mohla být domovem až tisícovce řemeslníků, kupců, otroků a knížecích bojovníků.
Uvnitř hradeb
Hradisko nebylo ani hradem, ani městem plným domů – plnilo funkce obojího. V jeho hradbách se nenacházely ulice, ale roztroušené zemědělské usedlosti s ohradami pro dobytek, záhony zeleniny a drobnými políčky obilí. Při branách stály shluky menších srubů, v nichž bydlely rodiny kupců a řemeslníků, kteří nevlastnili půdu. Kováři, kovolitci, šperkaři a další ohňová řemesla byla odsunuta k hradbám kvůli nebezpečí požáru.
Vystřihovánka k seriálu
Na slovanském hradisku v Doljnobrodech, jehož model si postupně stavíme, žije několik řemeslníků. Kovář Medvěd spravuje výstroj a kupecké vozy hned za bránou. Poblíž knížecího dvorce je textilní dílna, kde otroci knížecího pobratima Lučislava barví len a vlnu a vyrábí z nich látky. Naopak hrnčíř Štika žije se svým rodem mimo hradby u řeky.
