Název příslušníků vojenského jezdectva je skutečně inspirován říší zvířat. Husaři si na zadní stranu sedel nebo brnění totiž připevňovali nástavec s křídlem. Neoficiálně husaři existovali již v 15. století, ale polským parlamentem byla jejich existence ustanovena roku 1503 a to najmutím tří jízdních praporů maďarských žoldnéřů. Brzy je začali doplňovat i rodilí Poláci. Ze začátku neměli husaři nijak zásadní roli. Postupně však začali nahrazovat těžší jezdectvo.
Husaři jen pro bohaté
Opravdoví okřídlení Husaři přišli až s reformami krále Štěpána Báthoryho. Být husarem nebylo pro každého, do jejich řad mířili mladí šlechtici a synové bohatých měšťanů. Zejména proto, že výzbroj, brnění i koně si zajišťovali sami ze svých prostředků. Král jim dodal jen hlavní útočnou zbraň - kopí.
Hrozivé polské kopí
Kopí mohlo mít až 6,2 metrů na délku. Přesto nebylo nijak těžké, bylo totiž duté, slepené ze dvou částí. Kopí někdy i bohatě zdobilo zlacení, špička byla z kované oceli a hned pod ní vlál hedvábný praporec. Na opačné straně chránila ruku jakási dřevěná koule, obdoba záštity u meče. Koule dovolila kopí dobře zapřít mezi paži a tělo při útoku.
Meč pro okřídlené
Součástí výzbroje byl i koncerz - dlouhý, štíhlý, elegantní meč. Nebyl určen k šermířskému souboji, ale jeho až 1,4 metru dlouhá čepel měla projít brněním nepřítele a probodnout ho skrz na skrz. Tento meč neměl žádné ostří, jen ostrou špičku a čepel obvykle měla trojúhelníkový nebo křížový průřez. Pověstná byla také husarská šavle, univerzální prostředek k boji jak z koňského sedla, tak i tváří v tvář nepříteli. Do bitvy ale husar mohl jít vybaven i palcátem nebo lehčím válečným kladivem. Někteří se vyzbrojovali i luky a později byly u husarů běžné i pistole.
Poznávací znamení válečníků
Jestli je však nějaké poznávací znamení těchto elitních polských válečníků, pak jsou jím křídla. Šlo o nástavec, který tvořily dřevěné latě s orlími, pštrosími, labutími nebo husími pery. Dodnes se přesně neví, jaký měla tato křídla účel. Někteří historici tvrdí, že měly děsit nepřítele, aby už z dálky viděl, s kým má tu čest. Jiní, že šlo o funkční prvek, který bránil před chycením husara do lasa.
Brnění husarů se v průběhu historie dost měnilo. Obvykle chránilo hlavně horní polovinu těla a stehna. Nikdy nebylo nějak extra těžké a bojovník mohl provádět prudší pohyby. Bylo ale náročné na údržbu, protože na rozdíl od západních armád, kde se zbroj často černila, aby se uchránila před rzí, husaři měli svá brnění vždy působivě naleštěná.
Držte se dál od sebe
Odlišná byla i taktika, kdy při útoku nedrželi husaři sevřenou formaci, jako to obvykle dělávala těžká jízda. To bylo dáno především jejich určením - těžká jízda měla za úkol zdecimovat protivníkovy jednotky a v těsné formaci kolikrát projela liniemi jako nůž máslem. Polští husaři měli spíše rozlousknout skořápku nepřátelské obrany a poté co způsobili dostatečný chaos jim dorazily na pomoc ostatní jednotky, které postupně převzaly iniciativu. Větší rozestupy při útoku také poskytovaly jednotlivým bojovníkům více možností pro provedení případného úhybného manévru a v neposlední řadě při otevřenější formaci nedocházelo tolik ke ztrátám způsobeným šípy nepřátelských lučištníků.
Elitní zachránci Evropy
Nejslavnější bitva s husary v hlavní roli se odehrála při druhém obléhání Vídně. 12. září roku 1683 to vypadalo s rakouskou metropolí dost nahnutě, protože turecká armáda pod vedením velkovezíra Kara Mustafy úspěšně prolomila obrannou linii hradeb a ačkoliv se Vídeňští již řadu dní srdnatě bránili, Turci začali mít navrch. V tom se však onoho rána 12. září objevila na výšině severně od Vídně vojska polsko-habsbursko-německá a Vídeň doslova vyprostila z tureckého sevření.
Na tom měli významný podíl i husaři, kteří zasadili rozhodující a zdrcující úder a jsou svým způsobem dodnes považováni za zachránce Evropy před muslimskými bojovníky. Husaři přežili až do 20. století, kdy se zásadně změnila taktika i způsob boje a ve válkách už pro ně nebylo využití.
