Evropa raného středověku ztratila s kulturní vyspělostí antického světa i písemné záznamy. Zůstaly nám pouze archeologické doklady. Jenže dřevo, nejčastější stavební i výrobní materiál Slovanů, nemůže vydržet staletí. O dobývání a obraně mocných a pevných hradisek dnes proto vypovídají jen zarostlé valy s hroty šípů a kopí.
Masivní hradby
Obrana hradiska spočívala v uhájení hlavní až šest metrů vysoké hradby. Ta byla stavěna z překřížených dubových klád vodorovně zapuštěných do hliněného valu. Před opevněním byl vyhlouben příkop na vnější straně opatřený ostrými kůly. Nejmocnější hradiska Velké Moravy v 9. století střežily hradby 5–10 metrů široké, navíc opatřené čelní zdí z nasucho skládaných kamenů. Valy byly i dva až tři kilometry dlouhé. Délka opevnění nutně souvisela s množstvím bojovníků, kteří jej museli hájit.
Na zteč!
Nepřítel se však často spokojil pouze s vypleněním okolních nechráněných vesnic – hradiska byla obléhána jen výjimečně. Není divu, byl to riskantní podnik. Útočníci museli vyrazit vrata brány nebo zaházet příkop a po žebřících ztéci hradby. Šípy a kopí na ně přitom létaly z obou stran. Mohli si vypomoci ohněm, ale brány byly pobíjeny namočenými kůžemi proti zapálení. Z hlediska obránců byla větším problémem voda než oheň. Nic nemohlo zkrátit obléhání tak jako nedostatek vody pro lidi i pro dobytek! Hradiska v Libušíně a v pražské Šárce proto měla opevněné i vodní prameny.
Slovanští bohové
Na Velké Moravě se poprvé setkáváme s kamennými kostely. Křesťanství se zde rozvíjelo od poloviny 9. století. Předtím ovšem po staletí Slované uctívali boha hromu Peruna, slunečního Svaroga, bohyni Mokošu a mnoho dalších. Perunova svatyně je i součástí našeho hradiska Doljnobrody, jehož vystřihovánku jste našli v minulém čísle.
