Podle některých teorií byli sloni poprvé zapojeni do bojů v Indii již kolem roku 1600 před naším letopočtem. Skutečné důkazy o jejich válečném využití však pocházejí až ze šestého století př. n. l., kdy strašlivé zvířecí tanky popisují indičtí vzdělanci ve svých spisech. Slon indický byl první, později však došlo i na slona afrického a využívali se zejména v Persii, Číně, Sýrii a Kartágu. Zajímavé je, že na bojiště vstupovali pouze sloní samci, protože byli větší, agresivnější a nebáli se postavit jiným samcům. Samice by se dala na útěk v okamžiku, kdy by zjistila, že proti ní stojí sloní samec.
Slon je nákladné zvířátko
Tito giganti ovšem nebyli chováni a cvičeni jako třeba koně. Držet slona dlouhodobě ve stájích bylo totiž velice nákladné. Namísto toho byl odchycen ve volné přírodě a pak zhruba dva až tři roky cvičen než byl připraven k boji. V tom byli ovšem sloni nelítostní, což částečně zapříčinilo právě zajetí a tvrdý výcvik. Každý slon měl svého pohaněče, který mu seděl za krkem a řídil hlasovými povely, tlakem nohou za ušima nebo hůlkou s háčkem.
Nabroušené kly
Nepřátele mohl takový valící se kolos buď rozdupat nebo zlikvidovat svými kly. Na ty mu vojáci někdy připevňovali jakési meče, které ještě znásobily bojovou účinnost obrovského zvířete. Ve třetím století před naším letopočtem přibyla dřevěná věžička, kterou nesl slon na zádech. Poskytovala ochranu dvěma až čtyřem lučištníkům.
Splašený elitní zabiják
Přes schopnost děsit nepřátele a snadno rozrážet jejich řady se často stávalo, že se slon následkem stresu nebo zranění splašil. V tu chvíli se z něj stal skutečný neřízený kolos, který se dal na útěk a hlava nehlava si klestil cestu bojištěm. Při tom samozřejmě nerozlišoval, jestli se jedná o nepřátele nebo naopak. Z toho důvodu měl pohaněč hůl s ostrým zakončením, a když ztratil nad zvířetem kontrolu, tak mu tímto nástrojem přetnul za hlavou míchu, čímž ho okamžitě usmrtil.
Plašička koní
Zajímavé byly také reakce koní, kteří se slonů báli. Napadení "sloních oddílů" nepřátelskou kavalerií tak bylo prakticky vyloučeno. Toho využil i Hannibal, který překročil roku 218 před naším letopočtem Alpy a věnoval obrovské úsilí tomu, aby přes ně dostal i slony. Proč tak činil pochopili Římané ve chvíli, kdy na něj chtěli zaútočit jízdou. Koně se ani nedostali na dosah ke slonům a prchali vyplašeni jejich zjevem, troubením a pachem. Jak dopadla bitva je asi jasné.
Ústup ze scény
Proti slonům vznikaly nejrůznější taktiky. Někdy byly zaměřeny na muže na jeho zádech, jindy na oči zvířete a již zmínění Římané například házeli slonům do cesty hořící svazky slámy. Když k tomu přidali bodání dlouhým kopím do chobotu, slon se splašil a z bitvy utekl. S příchodem střelného prachu pak byli používání spíše jako tažná zvířata.
Z boje do práce
Za první světové války byli koně hromadně přesunováni na frontu, kde jich bylo potřeba nejvíce. V zoologických zahradách a cirkusech se však našlo dostatek sloní síly. A tak byli tito obři využívání jako třeba samice Lizzie, která v anglickém Sheffieldu tahala vozy se železným šrotem. A občas si krátila čas tím, že za poklidné chůze najednou vzala kolemjdoucímu čepici a jednou dokonce komusi snědla přes otevřené okno hlavní jídlo přímo ze stolu.
