"Někteří pak zahřívali najednou síru, realgar a ledek s medem. Vznikl kouř a plameny a jejich ruce i tváře byly popáleny, dokonce i celý dům, kde pracovali, shořel." Tento přeložený výňatek z taoistického textu pochází z 9. století našeho letopočtu. Tehdy se u nás dobývala hradiska. Fragment svědčí o tom, že historie střelného prachu je i historií lidských omylů, ohořelých obočí, zvonění v uších, popálenin, domů v plamenech i nesčetných ztrát na životech.
Plašička duchů
Střelný prach se s největší pravděpodobností objevil poprvé v Číně (a o historii bojových umění si přečtete tady). V některých zdrojích se můžeme dočíst, že už za dynastie Han, tedy v letech 206 – 220 n. l. se k zahánění zlých duchů používaly upravené bambusové hole naplněné černým práškem. Lidé je při oslavách Nového roku házeli do ohně, což mělo za následek ohlušující rachot.
Nepraktická zbraň
Věc, která umí udělat hodně rámusu a kouře se patrně zalíbila armádě a tak vznikly "létající ohně", což byly v podstatě první rachejtle, které se odpalovaly směrem do nepřátelských šiků. Tam příliš škody nezpůsobily, jejich efekt byl hlavně psychologický a šlo o jakousi demonstraci technologické převahy. První palná zbraň je vyobrazena na praporci z Dunhuangu (severozápadní čínské město na hranici pouště Gobi, ve které se nalézá spousta dinosauřích zkamenělin). Vypadala jako oštěp, ke kterému je připevněna trubka. Ta, naplněna střelným prachem vymetla po jeho zapálení projektil, samozřejmě za ohlušujícího rachotu a hromady kouře. Nebezpečná byla jen na velice krátkou vzdálenost a možná bylo skoro lepší ji po nepříteli hodit, než se snažit uprostřed bitevní vřavy o zapálení prachové náplně.
Kovové hlavně
Nejstarší objevená palná zbraň pochází opět z Číny. Na konci hlavně má průměr 26 milimetrů a jednalo se o ruční kanon, který připomíná svým tvarem vázu. Obsluha takových zbraní nebyla příliš populární. Na dnešní poměry dost nekvalitní ocel je činila nebezpečné pro obsluhu, protože se stávalo, že hlavně tlakem plynů rády praskaly. Navíc účinný dostřel se stále pohyboval v řádech jednotek, maximálně desítek metrů.
Střelný prach za hranice nesmí!
Číňané si byli dobře vědomi svého monopolu, nikdo jiný totiž v té dobře tajemství střelného prachu neznal. V roce 1067 proto vládnoucí dynastie Song zakázala jakýkoliv obchod se sírou a ledkem, tedy hlavními ingrediencemi potřebnými k jeho výrobě. I díky tomu se výbušný černý prášek dostal do Evropy a arabského světa až o dvě století později. Tím začalo nabírat na obrátkách i jeho využití ve vojenských konfliktech a konečně dostal šanci naplno ukázat, co umí.
Česká stopa
První palné zbraně v Evropě nebyly o moc účinnější, než ty asijské. Sloužily spíše k plašení koní nepřítele a vyvolání zmatku. Chopili se jich i husité, v čele s vojevůdcem Janem Žižkou. Zde jsou důležité dva pojmy. Pistole a houfnice. Obě jsou to slova, která s nejvyšší pravděpodobností dalo světu právě husitské hnutí. Prvním pistolím totiž zbojníci říkali "pišťaly", protože je svým tvarem skutečně připomínaly. A houfnicí, což byla větší zbraň, se pálilo do houfů nepřátel. Pistolím se tak dnes říká v angličtině téměř stejně – pistol, houfnice už je malinko odlišnější – howitzer.
Postupné vylepšování
Střelný prach byl postupně vylepšován a s ním i zbraně, které ho potřebovaly ke své funkci. Ty se nakonec staly natolik účinnými, že svět přestal potřebovat rytíře, který byl do té doby symbolem vojenské elity. K čemu je ale šermíř v naleštěné zbroji, když ho nepřítel zlikviduje, ještě než stačí vytasit meč, že? Černý prach se začal i zpracovávat a lisovat za vlhka do potřebných tvarů, které zvyšovaly jeho efektivitu při použití ve správné zbrani. Dnes již známe mnoho různých druhů střelného prachu, které se liší podle použití. Vedle laserových, či magnetických děl možná působí trochu zastarale, ale základem moderních zbraní ještě asi nějakou dobu bude.
