Po staletích rozpínání se moc Římské říše začala na začátku 5. století našeho letopočtu drolit. Vnitřní problémy a vnější nebezpečí v podobě kočovných kmenů útočících na východní hranice říše přinesly pád celé římské civilizace. Na troskách bývalého impéria začala vznikat nová barbarská království. Doba byla neklidná, přesouvaly se celé národy. Jedněmi z mála, které si po nějakou dobu dokázaly uhájit své území, byly kmeny germánských Alamanů.
Barbarští nepřátelé Říma
V době, kdy byla Římská říše ještě na vrcholu, sídlili Alamani podél toku Rýna, který byl odedávna hranicí mezi Galií a Germánií. Slávu galských králů ukončila slavná tažení Julia Caesara a mocný Řím rozšířil svá území až na hranice tehdy známého světa. Tam však jeho rozpínavost narazila právě na bojovné Alamany. Nájezdy divokých válečníků pohrdajících smrtí na římskou Galii vyděsily Římany natolik, že zbudovali pevnou linii pohraničních pevností (limes). Ve 2. století našeho letopočtu pak v Evropě neexistovala střeženější hranice, než Limes Germanicus na Horním Rýnu. Z letitých střetů však nakonec vyšli vítězně právě Alamani. Stali se svědky rozpadu Římské říše a v 5. století se usadili na původním římském území.
Hroby velmožů
Germáni platili u římských kronikářů za necivilizované barbary. Římané však byli v tomto případě hodně zatíženi svými předsudky a strachem. O tom, že alamanská kultura byla mnohem rozvinutější, než by si asi přáli, svědčí archeologické nálezy – zejména pohřebiště, které bylo v roce 1962 objeveno nedaleko jihoněmeckého Niederstotzingenu. Ve dvanácti hrobech vyztužených dřevěnými fošnami tu odpočívalo celkem třináct velmožů a tři koně, kteří byli za své věrné služby pochováni společně se svými pány. Hroby vznikaly postupně mezi lety 580 až 630 n. l. a obsahují bohatou pohřební výbavu včetně zbraní, zbroje a stříbrných šperků.
Vládnoucí rodina
Nález ovšem musel v archivu počkat víc než padesát let, než moderní genetika umožnila získat nový pohled na "barbarské" bojovníky. Z jedenácti koster se vědcům podařilo získat dostatečně zachovalou DNA, jejíž zkoumání přineslo nečekané výsledky. Šlo o muže či chlapce, z nichž celá polovina si byla navzájem příbuzná. Vědcům se tak naskytl obraz jediné rodiny z doby před 1500 lety. Dospělí alamanští bojovníci byli totiž na pohřebišti pochováni se svými bratry, syny nebo bratranci. Šlo o uznávané velmože, kteří se svými jezdeckými družinami vládli rozsáhlému území.
Adoptovaní velitelé
Další dva muži byli cizinci. Chemická analýza zubní skloviny naznačuje, že jeden z nich prožil dětství ve vysoko položených oblastech nedalekých Alp. Druhý pocházel z jižní Evropy nebo dokonce východního Středomoří. Ani jeden z nich nebyl nijak spřízněn s vládnoucí alamanskou rodinou. Byli však zřejmě natolik schopnými válečníky a veliteli, že do ní byli přijati a vysloužili si právo spočívat po smrti v blízkosti svého vládce.
Cesty po světě
Hroby bojovníků u Niederstotzingenu ale odhalily i další dávné příběhy. Jednotliví bojovníci u sebe měli válečnou výbavu z rozličných oblastí tehdejší Evropy. Někteří vlastnili franskou přilbu a součásti lamelové zbroje, jiní byli vybaveni zbraněmi zaalpských Langobardů nebo sponami z daleké Byzance. Všechno tak ukazuje na to, že alamanští velmoži měli kontakty napříč celým tehdy známým barbarským světem a během života jej zvládli velkou část procestovat na hřbetech svých koní.
Konečná porážka
Kontakt s Franky a hlavně nájezdy na jejich sousední říši se však Alamanům nakonec moc nevyplatil. V roce 497 je Frankové pod vedením krále Chlodvíka I. na hlavu porazili v bitvě u Tolbiaka. Alamané se ještě v roce 746 pokusili o povstání, ale s drtivým následkem. Franský Karloman nechal popravit celou alamanskou šlechtu. Alamanské království zaniklo a jeho území se stalo součástí franské říše. Alamanštinou, jakožto zvláštním dialektem němčiny, se však v jižním Německu a Švýcarsku mluví dodnes a ve francouzštině se pro Německo používá slovní označení Allemagne.
Franská říše
Po pádu římské říše ovládly většinu římských provincií i samotný Řím migrující germánské kmeny. Posledním samostatným západořímským územím se stalo Syagriovo království v dnešní severní Francii. Jenže na jeho východní hranici se rozkládalo území kmene Franků a jejich vojevůdce Chlodvík I. z rodu Merovejců roku 486 krále Syagria popravil. Nedlouho potom Frankové porazili i Vizigóty a na území bývalé římské provincie Galie založili vlastní stát. Během válek v 6. století pak rozšířili svoji moc na území celé současné Francie, která podle nich získala i své jméno. Franští králové se brzy začali považovat za jediné skutečné dědice Říma a ochránce zbytků římské kultury. Během dvou staletí se franská říše stala nejmocnějším státem raně středověké Evropy.
