Versailleská dohoda po I. světové válce (jak došlo ke světovým válkám?) nařizovala v oblasti zbrojního průmyslu Německu značná omezení. Týkalo se i válečného loďstva, které bylo hojně redukováno. Omezení tonáže znamenalo, že Němci de facto nesměli stavět bitevní lodi. Ovšem po mocenském vzestupu Adolfa Hitlera (ten měl rád šílené zbraně) už se zvažovalo, jak nařízení (které později bylo zcela ignorováno) obejít. Výsledkem byly tři lodě třídy Deutschland, postavené v první polovině 30. let minulého století. Plavidla nesměla mít výtlak větší než 10 000 BRT a i když byl nakonec překročen (12 100 BRT), dle vítězných mocností bylo omezení učiněno zadost.
Bitevní loď nebo těžký křižník?
Tonáží loď odpovídala těžkému křižníku, ale v oblasti pancéřování a výzbroje se blížila víc bitevní lodi. Protože Němci použili místo klasického nýtování novinku v podobě svařování, ušetřili důležité tuny. To všechno vedlo nakonec k poněkud zavádějícímu titulu Panzerschiff neboli obrněná loď. Když však plavidlo pojmenované po admirálu hraběti Maxmilianu von Spee připlulo v roce 1937 jako reprezentant Německa na korunovační přehlídku krále Jiřího VI. do Velké Británie, námořní velmoc ji poněkud posměšně nazvala kapesní bitevní lodí (pocket battleship). Brity ale měl záhy smích přejít.
Začátek ve Španělsku
Vedle Admirala von Spee spustili Němci na vodu ještě dvě sesterské lodi – Deutschland a Admirala Scheera. Všechny tři kapesní bitevní lodi byly zapojeny do španělské občanské války, kdy na straně diktátora generalissima Franca blokovaly námořní dodávky republikánům. Strávily tu s občasnými přestávkami dva roky, většinou během nich odplouvaly do Baltského moře na cvičení. Další výjimkou je již zmíněná přehlídka v Británii – odehrála se 22. května 1937. Pak ještě v březnu Admirál Graf Spee asistuje u obsazení Klajpedy (Litva) a pomalu se schyluje k nejdůležitějšímu úkolu.
Korzáři škodili
Jak se vyvíjela předválečná situace, Hitler nechtěl lodi zatím zapojit do žádného konfliktu, ale všechny tři kapesní bitevní lodi vyrazily na širé moře, kde byly v pohotovosti. Kapitáni s sebou vezli zapečetěné obálky, které směli otevřít jen na přímý příkaz z Berlína. Ten také přišel poté, co po napadení Polska Německem vyhlásily Velká Británie a Francie Hitlerovi válku. Admiral Graf Spee mohl začít svou krátkou misi.
První útok
Kapitán Hans Langsdorff měl k dispozici jako zásobovací plavidlo cisternovou loď Altmark, které velel brutální a fanatický nacista Heinrich Dau. Jeho úkolem bylo doplňovat kapesní bitevní lodi potřebný materiál a pohonné hmoty, ale záhy měl sehrát mnohem důležitější úkol. Admiral Graf Spee napadl první plavidlo přesně 40 dní po vyplutí s přístavu Wilhelmshaven. Stalo se to 30. září a šlo o britský parník Clement.
Sehrané komando
Přepady probíhaly vždy podobně – Admiral Graf Spee vyslal sérii varovných výstřelů, pak megafonem nebo obří cedulí vydal příkaz posádce, aby opustila loď a tu buď destrukční komando nebo série ran z palubních děl poslala ke dnu. Protože o přítomnosti německé lodi nikdo neměl tušení, nepodařilo se zpočátku ani odeslat varovná hlášení pro další lodi. Za čtvrt roku, tedy od onoho 30. září do 7. prosince zlikvidoval Admiral Graf Spee devět britských lodí v tomto pořadí: Clement, Newton Beach, Ashlea, Huntsmann, Trevanion, Africa Shell, Doric Star, Tairoa a Streonshalm. Britové tak ztratili 56 389 tonáže a mnoho cenných surovin. Největším úlovkem byla chladírenská loď Doric Star (10 086 BRT), poslední Streaonshalm byl pak nejmenší potopenou lodí (3985 BRT).
Strategie německé armády
Po potopení Trevanionu zamířil Langsdorff, který doposud kořistil pouze v Atlantiku, k Africe. Jeho plánem bylo uvést Brity na falešnou stopu, že se chystá do Indického oceánu. Podařilo se mu znejistit protivníka, který dokonce dlouho myslel, že jde o práci dvou lodí, protože odborníci odmítali uvěřit, že by se jedno plavidlo mohlo tak rychle přesouvat.
Žádné oběti
Ke cti Langdorffa nutno přiznat, že se zaměřil pouze na likvidaci materiálu – zpočátku měl v úmyslu některou loď jako kořist odeslat do Německa, ale záhy rozpoznal nemožnost tohoto záměru. Ani v jednom případě nepřišel žádný britský námořník o život, pouze radista Trevalionu nedbal na varovné hlášení a pokoušel se odvysílat informace o poloze – kulometná palba zcela zničila radiostanici, ale on sám vyšel z deště kulek nezraněn. Zajatí námořníci byli postupně deportováni na Altmark, na Admiralu Graf Spee zůstali pouze kapitáni a důstojníci, aby byla minimalizována možnost odporu. Také o tom Britové vůbec nevěděli a hon na zásobovací loď nastal hodně pozdě.
Bitva u La Platy
Ačkoliv na polapení korzára bylo vyčleněno několik operačních svazů, korzárovi se stal osudný až přesun k Jižní Americe. Tam ho vypátrala trojice britských plavidel: těžký křižník Exeter a lehké křižníky Ajax a Achilles. I když šlo o optickou převahu, proti Britům stála jednak menší palebná síla Exeteru a kratší dostřel obou lehkých křižníků. Bitva začala 12. prosince 1939 – osm minut před šestou ranní se nepřátelé spatřili, v 6:18 zahajuje Exeter palbu. Právě těžký křižník dostane několik těžkých zásahů a v 7:30 se odpoutává od nepřítele. Admiral Graf Spee na první pohled vypadá nepoškozeně, ale plný zásah dostala lodní kuchyně. V té chvíli se Langsdorff dopouští dvou chyb – mohl bez potíží zlikvidovat i oba lehké křižníky, které se potýkaly s nedostatkem munice a byly rovněž poškozeny, místo toho zamíří do Uruguaye. Důvody jsou dodnes trochu tajemné a vymlouvat se jen na zdemolované přípravny jídla je přinejmenším podivné.
Konec v Montevideu
Langsdorff se během plavby k jihoamerickému pobřeží pokoušel setřást Ajax a Achilles a uchýlil se i k malé lsti, když odvysílal depeši o člunech s trosečníky na moři – příčinou byla britská obchodní loď Shakespeare, která se přimotala do kursu Admirala Graf Spee. Britové však žádná plavidla neviděli, pokračovali proto v pronásledování. Německá kapesní bitevní loď nakonec dorazila 14. prosince 1939 v čase 0:50 do Montevidea.
Rádiová lest
Pro Brity nastalo dilema. Přistav měl totiž vyhloubené tři kanály na širé moře a křižníky Ajax a Achilles nemohly ohlídat všechny; loď by po opětovném vyplutí nemohly zadržet, navíc těžce poškozený Exeter zamířil do Port Stanley na Falklandech k opravám. Proto přišla ke slovu lest – záměrně byla bez šifrování vyslána depeše, že k La Platě dorazí bitevní loď Renown a letadlová loď Ark Royal. Němci samozřejmě zprávu zachytili a horečně jednali s Uruguayci, aby mohli v přístavu zůstat co nejdéle. Mezitím dorazil na místo nečekaně britský těžký křižník Cumberland, jehož posádka po zaznamenání bitvy odhadla, co se bude dít. To už byl pro Langsdorffa těžký oříšek – ovšem Berlín mu v jeho rozhodování moc nepomohl: kapitán musel zvolit finální variantu sám.
Porážka vlastní rukou
Internaci v Uruguay velení v Berlíně zamítlo, proto se podstatná většina posádky tajně přemístila na další zásobovací loď Tahoma a Admiral Graf Spee pouze s nutnou obsluhou vyplul v podvečer 17. prosince po uplynutí lhůty 72 hodin (čas pro opravu a uvedení do bojeschopného stavu). Nikdo netušil, že zbytek posádky sehrál roli destrukčního komanda. Langsdorff jako poslední u ústí přístavu loď opustil a ta v 19:52 vyletěla do povětří.
Daleko od domova
Německá posádka zamířila do Argentiny, ovšem nedostalo se jí přijetí, jaké očekávala. Ihned po přistání byla na náklady německé vlády internována. Langsdorff dostal povolení uspořádat večeři a ráno po ní byl nalezen ve svém pokoji mrtev. Zastřelil se a v dopise přijal maximální odpovědnost za zánik lodi, která v Uruguayi hořela ještě čtyři dny. Zbytek námořníků se po válce dílem vrátil do Evropy, část našla v Argentině nový domov.
Altmark neuspěl
Cisternová loď podporující Admirala Graf Spee vykonala strastiplnou pouť a zajatci museli mnohokrát zakusit trýznivé metody kapitána Daua, který s vývojem situace stále více ztrácel nervy a vyléval si ji na britských námořnících. Nakonec se Dauovi podařilo dorazit s lodí až do neutrálního Norska, což bylo dílem způsobeno faktem, že se o jeho existenci a uvězněných námořnících Britové dozvěděli až od osvobozených důstojníků v Uruguayi. Dlouho to vypadalo, že Dau se dostane až do Německa, ovšem když se ocitl v norských vodách, dostihlo jej elitní komando kapitána Philipa Viana, jenž v zátoce Jøssingfjord s torpédoborcem Cossack a přepadovým komantem na Altmark zaútočil – po osvobození zajatců odplul, aniž by jediného Němce zajal. To ovšem nebránilo Berlínu, aby označil britský čin za porušení válečných pravidel v neutrální zemi, zvlášť vypíchl čtyři mrtvé z německé posádky – Norové měli co vysvětlovat a Hitler jim to při následném obsazení připomněl. Jenže když Altmark vplul do norských vod, Dau zamlčel, že veze na palubě zajatce. Norové by pak měli právo Altmark na své území nevpustit.
Deutschland zmizel
Hitler dostal po zničení Admirala Grafa Spee hysterický záchvat a jedním z nařízení bylo, aby další kapesní bitevní loď Deutschland dostala nové jméno Lützow (aby prý nebylo v případě její likvidace potopeno Německo). Už pod novým jménem se účastnila invaze do Norska, kde byla ovšem poškozena. Po opravě ji znovu vyřadil ze služby britský bombardér, takže prodleva trvala až do roku 1942 – pak vyplul Lützow k operaci Regenbogen. Předsmrtnou křeč zažil v lednu 1945, kdy po náletu britských bombardérů dostal tři zásahy legendární pumou Tallboy (Dlouhán) a zachránily ho jen mělké vody přístavu Swinemünde. Poté kryl ústup německých armád a 4. května 1945 ho potopila vlastní posádka. Sovětská armáda ho po válce vyzdvihla a využila jako cvičný střelecký cíl.
Scheer Britům unikal
Třetí loď měla asi nejklidnější službu – od roku 1941 se potulovala v Indickém oceánu a připsala si na své konto čtyři potopené obchodní lodi. Kapitánovi se podařilo oklamat soupeře a svazu ve složení těžký křižník Glasgow, letadlová loď Hermes a šest torpédoborců vyklouzl ze smyčky a skončil v Baltském moři. Zde také podporoval ustupující německá vojska, ale nález v noci z 9. na 10. dubna 1945 se mu stal osudným – v přístavu Kiel byl natolik poškozen, že se převrátil a skončil pod hladinou.