Archeologický výzkum je nevratná záležitost - jakmile něco vykopeme, už to nemůžeme vrátit zpátky. Země je navíc jako meloun, dopředu do ní nikdo nevidí. Za takových podmínek by příprava archeologického výzkumu mohla připomínat věštění z křišťálové koule – kdyby nebylo takzvaných nedestruktivních metod. Takových, které umí nahlédnout pod povrch země, aniž by se do ní muselo rýpnout nebo kopnout. Archeologové si díky tomu mohou přesně naplánovat průzkumné a záchranné práce třeba na bývalém slovanském sídlišti, přes které má vést nová dálnice.
Archeologie z výšky
Nejznámější a zároveň nejstarší z nedestruktivních archeologických metod je letecká fotografie. Při pohledu z výšky dobře vyniknou rozdíly v barvě trávy nebo výšce obilí nad zasypanými liniemi opevnění a základy zmizelých budov. Tyto takzvané porostové příznaky sice lze zaznamenat i ze země, ale teprve seshora je možné objevit a zdokumentovat celé rozsáhlé objekty - například příkopová opevnění nebo zaniklé středověké vesnice. Fotografuje se za dobrého počasí kolmo nad zemí a pořizují se desítky záběrů, které se pak v počítači poskládají dohromady.
Dron s termokamerou
Zahloubené chaty nebo jámy se na leteckých fotografiích jeví jako tmavší skvrny, naopak porost nad zasypanými zdmi je vždy světlejší. Lety se plánují tak, aby byly co nejefektivnější. Jejich trasa často vede podél říčních teras, kde se v minulosti lidé obvykle usazovali. Díky odlišné půdní výplni zaniklých staveb jsou tu nejvhodnější podmínky pro jejich zviditelnění prostřednictvím vegetace. Vedle letadel se dnes také používají řiditelné drony, které mohou být osazené i termokamerami. Ty dokážou určit drobné odchylky v průměrné teplotě krajiny, což opět může ukazovat na dřívější zásahy do podloží a stavební aktivitu našich předků.
Laser pod letadlem
Sofistikovanějším nástrojem, který archeologům ušetřil celé dny plahočení se v terénu, je technologie známá pod zkratkou LIDAR. Volně přeloženo jde o laserové skenování, které se vyznačuje téměř milimetrovou přesností. Závěsný modul umístěný na letadle vysílá laserový paprsek směrem k zemi. Paprsek se od jejího povrchu odrazí a vrátí zpět. Z prodlevy mezi jeho vysláním a návratem se dá vyčíst zvlnění terénu a jeho výškopis. Pro archeology je to neocenitelné při pátrání po drobných nerovnostech, jako jsou pohřební mohyly nebo dávno zaniklé cesty. Současná lidarová technologie už navíc umožňuje filtrovat různé překážky, takže ani skenování lesem zarostlého povrchu není problém.
Vykopávky z nebe
Pokud se archeologům zrovna nechce létat, mohou využít geofyzikální metody průzkumu. Jejich název vychází z možnosti změřit fyzikální veličiny půdy a určit, co skrývá pod jejím povrchem. Georadar sice může na pohled připomínat zemědělské stroje, ale umí pod sebe vysílat elektromagnetické vlnění podobně jako ponorkový sonar (u kterého se ovšem jedná o ultrazvuk). Pokud se vlnění odrazí zpět od pevné překážky - třeba středověké hradní zdi - georadar to zaznamená a ze získaných dat vytvoří 3D plán celé zaniklé stavby. Archeologům to umožní objekt nejen prozkoumat, ale třeba také zabránit stavbařům v neúmyslném zničení nenahraditelné památky.
Když chybí zeď
Problém je, že pro pravěké období na našem území nejsou kamenné stavby zrovna typické, lidé žili obvykle v domech ze dřeva omazanými hlínou s podlahami mírně zahloubenými pod okolní terén. A bez možnosti odrazu od pevného kamene si radar s průzkumem neporadí. Ke slovu pak přichází magnetometrie. Magnetometr je geofyzikální přístroj, který měří změny (anomálie) v magnetickém poli Země. Zjednodušeně lze říci, že pokud vyhloubíme jámu a znovu ji zasypeme hlínou, nová výplň bude mít jiné měřitelné fyzikální hodnoty. Archeolog tak získá například přesný magnetometrický plán pozůstatků pravěkých chat nebo příkopů.
Víc než metr pod zem
Zatímco silné geologické radary měří i ložiska nerostných surovin desítky metrů pod zemí, magnetometr změří jen úkazy maximálně do metru pod našima nohama. Pokud potřebujeme proniknout hlouběji, ke slovu může přijít i elektrické odporové měření. Každá látka má totiž jiné možnosti průchodu elektrického proudu - některé jsou více vodivé, jiné málo. Pokud pustíme elektrický proud do země, lze změřit změny v odporu, s jakým prochází různými vrstvami hlíny. Data se pak dají využít pro zmapování celého prostoru i určení hloubky, ve které se případné pozůstatky staveb nachází - ať už to jsou díry po kůlech z dlouhých domů nejstarších zemědělců doby kamenné nebo hroby germánských velmožů pochovaných v čase starověkého Římského impéria.
Zachránci minulosti
Moderní nedestruktivní technologie asi nikdy nenahradí archeologické vykopávky - nedokážou totiž zachytit tvar drobné keramiky, rytinu na mamutí kosti nebo podobu dávno ztracených nástrojů. Díky nim ale archeologové mohou objevovat a zachraňovat skrytou minulost i tam, kde by se na rozsáhlý podpovrchový výzkum nikdy nedostalo.
Porostové příznaky
Pro letecké snímkování zaniklých pravěkých staveb má neocenitelnou roli změna barvy, hustoty nebo výšky porostu. Tento jev je způsoben jednoduše tím, že obilí roste na místě, kde došlo k zasypání původní zahloubené stavby, například příkopu, úrodnou zeminou. V tomto místě je více živin, protože úrodná vrstva je mohutnější. Obilí proto roste vyšší a v době dozrávání má tmavší barvu. Naopak tam, kde byl kdysi navršen val, zeď nebo postavena dlážděná cesta, bude půdy méně. Na ní rostoucí plodiny proto budou světlejší a nižší.
Pátrejte sami
Vedle profesionálních dat z lidaru, letadla nebo dronu používají archeologové i méně nákladné a veřejně dostupné mapové nástroje. Stejně jako oni, i vy v nich můžete pozorovat různé půdní nebo porostové příznaky a identifikovat například zaniklé pravěké stavby, zmizelá říční ramena či rybníky. Pro hledání zkuste na začátek použít například letecké mapy ze serveru Googlemaps nebo Mapy.cz. Všimněte si, že snímky z různých let mají často zcela jiný vzhled, dle ročního období a pěstované plodiny. Pokročilejší nástroje pak nabízí GoggleEarth, který má vyšší přesnost a možnosti přiblížení.
