Mary Celeste: Prokletá od počátku?
Postavena byla v kanadské loděnici Josuy Dewise na Spencerově ostrově v provincii Nova Scotia. Registrována byla jako Amazon v Parrsoboro v roce 1861. Plavidlo o výtlaku 198,42 BRT bylo 30 metrů dlouhé a 7,8 metrů široké. Vlastníkem bylo devítičlenné konsorcium v čele s Dewisem. Už první plavba do Londýna však dopadla špatně – kapitán McLellan náhle ochořel a loď se musela vrátit zpět na Spencer’s Island, kde také zemřel.
Jeho nástupce John Parker se příliš nevyznamenal. Když loď dosáhla Velké Británie, smetla v Eastport (Maine) rybářské nástrahy a po vyplutí z Londýna zpět za oceán se v kanálu La Manche srazila s menší brigou a potopila ji. Parker byl na dva roky zbaven kapitánského patentu. Šest let po první plavbě byl Amazon u mysu Breton (Nova Scotia) natolik poškozen bouří, že posádka loď opustila.
Nový život
Vrak kupodivu nebyl zničen, získal ho jistý Alexander McBean a záhy ho prodal bývalému námořníkovi a podnikateli Richardu Hainesovi. Koupě ho přišla na 1750 dolarů, dalších 8825 $ musel vynaložit na renovaci. Sám se pak postavil na její můstek a setrval tam dva roky. Poté mu byla kvůli vysokým dluhům zabavena a přešla pod konsorcium Jamese Winchestera a dočkala se další opravy v hodnotě 10 000 dolarů. Se zvýšenou nosností 282,28 BRT nadále patřila Winchesterovi.
Osudná plavba
Kapitánem na renovované brigantině byl sedmatřicetiletý Benjamin Briggs a měl s lodí zamířit do italského Janova s nákladem 1701 sudu denaturovaného alkoholu. Na palubu vzal i svou manželku a dvouletou dceru, jeho syn zůstal v Kanadě. Prvním důstojníkem byl Albert Richardson, manžel neteře hlavního podílníka Winchestera. Kromě nich byli na palubě čtyři "velmi zkušení a spolehliví námořníci, s nimiž byl kapitán naprosto spokojen," jak napsala jeho žena své matce.
Mary Celeste vyplula od mola 50 v newyorské East River 5. listopadu 1872, ale kvůli nepřízni počasí ještě dva dny čekala ve vnějším přístavu. O osm dní později vyrazila přes Atlantik loď Dei Gratia pod velením kapitána Davida Morehouse. S Briggsem byli považovaní za zkušené mořské vlky a pojilo je i přátelství.
Dei Gratia dorazila 4. prosince do oblasti mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem, když hlídka oznámila plavidlo na obzoru. Blížilo se pod napjatými plachtami, ale nekoordinovaně a nestabilně. Morehouse záhy zjistil, že jde o Mary Celeste a pokusil se navázat spojení, nikdo ale neodpovídal. Dvě hodiny kroužily lodě po hladině, až Morehouse usoudil, že na palubě druhé lodi nikdo není; vyslal své dva důstojníky Olivera Deveaua a Johna Wrighta ověřit situaci. Ti zjistili, že Mary Celeste sice má v podpalubí asi metr vody, ale nebyla tím nijak ohrožena. Chyběla záchranná jola, v kabinách však zůstaly prakticky všechny věci včetně cenností Sarah Briggsové. V kapitánském deníku byl poslední zápis z 25. listopadu, podle nějž by Mary Celeste musela urazit asi 740 kilometrů bez ovládání.
Hledání odpovědí
Dei Gratia vzala Mary Celeste do vleku a dotáhla ji na Gibraltar, kam Morehouse původně směřoval. Ihned po připlutí (12. prosince) nalezenou loď zabavila místní admiralita a začalo prošetřování celého incidentu. Hlavní slovo v procesu měl generální prokurátor Gibraltaru Frederick Solly-Flood. Podrobné šetření došlo k závěru, že loď nemohlo zaskočit špatné počasí, protože v kabině Sarah Briggsové byla například nevylitá lahvička oleje do šicího stroje. Flood inklinoval ke vzpouře posádky, zvláště když se na některých místech našly podivné tmavé skvrny. Rozbor ale ukázal, že nešlo o žádnou krev, jak si Flood "přál", ani rýhy nebyly důsledkem boje posádky.
Když dorazil do Gibraltaru Winchester, chtěl po něm Flood zálohu 15 000 dolarů. Došlo k těžkému sporu, protože prokurátor se nechtěl vzdát myšlenky na násilný čin. Nakonec ale musel Mary Celeste vydat: stalo se tak 25. února 1873 a o dva dny později s ní kapitán George Blatchford zamířil do Janova. Hlavní soudce Gibraltaru James Cochran rovněž vyčíslil odměnu pro Morehouse – 1700 dolarů, tedy asi pětinu hodnoty lodi a nákladu.
Tajemný pachatel?
Nikdo nebyl řádně schopen vysvětlit, kam se posádka poděla. Psal se ale konec 19. století a podle toho také vypadaly následující úvahy. Mezi ty seriózní lze řadit možnou poruchu vodních pump, jak uvedl v roce 2007 Smithsonianův pořad The True Story of Mary Celeste ("Skutečný příběh o Mary Celeste"). Kapitán se měl obávat, že nebude možné odčerpat stoupající vodu, a proto loď opustil kvůli možným bouřkám. To se ale nezdá odborníkům, kteří u Briggse neočekávali takovou paniku, navíc loď byla opuštěna ve spěchu – kdyby šlo jen o poruchu čerpadel, měla by posádka na evakuaci dost času.
Spekulace o zmizení
Mluvilo se také o sudech s alkoholem – podle jedné teorie se jím měla posádka zčásti otrávit nebo po jeho požití zešílet a povraždit se. Jenže tady chybí stopy po boji nebo pozůstatky, navíc posádka věděla, že náplň sudů je nepoživatelná. Další variantou byl možný únik alkoholových par tvořících výbušnou směs. Briggs se mohl obávat exploze a rychle s posádkou nasedl do joly, připoutané k lodi lanem, které se mohlo přetrhnout. Historička Andrea Sella ale soudí, že Briggs byl natolik zkušeným námořníkem, že by plavidlo opustil pouze v situaci, kdy by byl výbuch neodvratný. Navíc v Gibraltaru bylo uvedeno, že hraniční situace v podpalubí Mary Celeste nenastala.
Šílený kuchař
Na přetřes přišlo i bratrstvo Černé vlajky, ale pirátský útok byl vlastně záhy označen za ryzí utopii. Proč by piráti přepadávali loď a pobili posádku, když z ní pak nevzali vůbec nic? Z osobních věcí lidí na palubě se totiž neztratilo nic cenného…
Další varianty už jsou z oblasti dohadů a senzacechtivých článků. Posádku měl zavraždit a naházet přes palubu kuchař-maniak, který po připlutí Dei Gratia skočil do moře. Jak by ale sám celou loď ovládal? Rovněž zjevení mořské obludy či obří krakatice, která posádku pozřela, nebo mimozemšťanů, kteří si ji odvezli do jiné dimenze, lze brát jako snahu zaujmout za každou cenu. Také přírodní vlivy jako tornádo, vlna tsunami či zemětřesení lze vyloučit, protože existují poměrně věrohodné záznamy jiných lodí vylučujících některou z těchto variant.
Případ pro Sherlocka Holmese
Situaci zamotal slavný autor Sherlocka Holmese, tehdy pětadvacetiletý Arthur Conan Doyle. V Cornhill Magazine uvedl povídku J. Habakuk Jephson’s Statement ("Výpověď J. Habakuka Jephsona") a historie Mary Celeste mu posloužila jako inspirace. Jinak ale téměř nic nebylo podle skutečnosti – Doyle upravil název lodi, změnil jména posádky, nechal dokonce v kuchyni hořet oheň a na stole šálek vroucí kávy. Ač sám nečekal, že někdo jeho příběh vezme vážně, stalo se tak a tento fakt byl zanesen do mnoha článků na téma záhady Mary Celeste. Dokonce se příběhem zabýval i gibraltarský konzul, zda náhodou nenese stopy skutečného zločinu. A to vyšel v lednu 1884!
Filmová hvězda
Mary Celeste se dostala i na filmová plátna, nejdřív jako celovečerní film z roku 1935 pod názvy The Mystery of The Mary Celeste ("Tajemství Mary Celeste") či Phantom Ship ("Loď přízraků") – zahrál si tu slavný Dracula, herec Bela Lugosi. Zahrála si také v německém televizním filmu z roku 1972 – Tajemství Mary Celeste, kde tvůrci předkládají další teorii o jenom z členů posádky nakažených morem. V hororu Loď duchů (Ghost Ship, 2002) o Mary Celeste mluví kapitán Murphy (Gabriel Byrne), ale i jeho vzpomínka je plná nepřesností. A konečně britská skupina Huron natočila v roce 2011 LP nazvané Mary Celeste.
Konec s otazníkem
Samotné plavidlo bylo po vydání opraveno a nadále plulo po mořských hladinách, až v roce 1885 se definitivně potopilo nedaleko ostrova Haiti. Také tato okolnost byla krajně podezřelá a mluvilo se o jasném pojišťovacím podvodu.
