Jak se tehdejší škola lišila od té současné? Začněme od zdánlivě okrajové záležitosti, která však o tehdejší době hodně vypovídá. Ve škole se tehdy sledovalo, jak jsou žáci oblečení a učesaní. U kluků se netolerovaly dlouhé vlasy, dívky nemohly chodit nalíčené. Na školách s velmi přísným komunistickým vedením nesměli mít žáci trička nebo mikiny s anglickými nápisy a zeptejte se vašich rodičů, jak by tehdejší pedagogové reagovali, kdyby přišli do školy s tetováním, piercingem, s dredy nebo v džínách s dírami. Řeknou vám, že by následoval pohovor v ředitelně, poznámka, do školy by byli předvoláni rodiče.
Strach ze špatného posudku
A pokud by se to opakovalo, žákovi by se napsalo do posudku, který se na každého vypracovával, že se vyčleňuje z kolektivu, je nepřizpůsobivý, provokuje, že porušuje "zásady socialistického soužití". Tento posudek pak mohl zabránit jeho přijetí na vybranou střední školu. Komunistický režim neměl rád, když se někdo odlišoval, vyčníval nebo sympatizoval se Západem, především s USA. Proto vadily anglické nápisy a dlouhé vlasy, které připomínaly hnutí hippies nebo členy oblíbených západních hudebních skupin.
Povinné lhaní učitelů
Život v celém Československu, a tedy i škol, byl pod dohledem tehdy vládnoucí komunistické strany. Komunistická ideologie zasahovala i do výuky a komunisté rozhodovali o tom, kdo bude pokračovat ve studiu na střední a vysoké škole. V době, kdy vaši rodiče chodili do školy, existovala témata, o který se nesmělo učit nebo bylo přikázáno o nich lhát – např. o prvním československém prezidentovi T. G. Masarykovi, o československých letcích, kteří za druhé světové války bojovali proti nacismu v řadách Britského královského letectva. Nesmělo se mluvit o tom, že část naší země osvobodila v roce 1945 americká armáda, o spisovatelích, které komunistický režim pro jejich názory nebo proto, že odešli do exilu zakázal a o dalších a dalších věcech…
Soudruzi a učitelé
O okupaci naší země sovětskou armádou v roce 1968 bylo nařízeno mluvit jako o bratrské pomoci. Proto se také v listopadu 1989, když se komunistický režim hroutil, objevily na ulicích plakáty s nápisem: "Paní, učitelko, už nám nemusíte lhát." Jak je z plakátu patrné, sametová revoluce přinesla i změnu v oslovení. Do té doby žáci oslovovali své učitele soudružko učitelko, soudruhu učiteli.
Šikana svobodných myslí
O tom, jestli bude žák smět po základní škole dále studovat, např. na gymnáziu, rozhodovalo za komunistického režimu nejen vysvědčení a výsledek přijímacích zkoušek, ale i to, z jaké pochází rodiny, kdo jsou jeho rodiče. Jak už bylo řečeno, škola na každého žáka vypracovávala posudek, v němž se uvádělo, jaký vztah mají jeho rodiče k socialistickému zřízení. Přímo do přihlášky se psalo, zda jsou členy KSČ. Rodiče, kteří chodili pravidelně do kostela nebo se zapojili do opozičního hnutí proti komunistickému režimu, byli považováni za nespolehlivé a jejich děti měly problémy se na vysněnou školu dostat, i když se výborně učily.
Učitelé pod dozorem
Také učitelé byli pod bedlivým dozorem, byla prověřována jejich loajalita k vládnoucímu komunistickému režimu – po sovětské okupaci Československa byli dotazováni, jestli s ní souhlasí. Pokud odpověděli, že ne, museli ze školy odejít. Komunisté sledovali, zda nechodí do kostela, zda nečtou zakázanou literaturu, zda nejsou v kontaktu s někým ze západních kapitalistických zemí nebo se dokonce nezapojili do opozičních aktivit. Měli se povinně účastnit komunistických oslav. Učitelé, o kterých měl režim pochybnost, že nebudou děti vychovávat v duchu komunistické ideologie, museli ze školství odejít, nesměli učit.
Igelitovými pytlíky proti jaderné válce
Svět byl rozdělen na dva tábory – socialistický a kapitalistický a neustále se mluvilo o hrozbě jaderné války, o tom že na Československo a další země sovětského bloku zaútočí USA. Vaši rodiče se ve škole museli pravidelně účastnit branných cvičení, kde nacvičovali chování při jaderném výbuchu. Běhali s plynovými maskami, v pláštěnkách a s igelitovými pytlíky na rukou. Je ale jasné, že to by je před atomovým výbuchem neuchránilo.
Spartakiáda v tělocviku
Od roku 1955 žáci v celé republice pravidelně každých pět let (s výjimkou roku 1970, kterému předcházely dramatické události spojené se sovětskou okupací) nacvičovali hromadně v hodinách tělocviku cvičební sestavy, které pak ti nejlepší předváděli na Spartakiádě v Praze. Pro spartakiádní vystoupení obdrželi zvláštní oblečení, jinak do hodin tělocviku museli kluci nosit bílé tričko a červené trenýrky, děvčata bílé tričko a modré trenýrky a na nohou měli mít bílé cvičky, tak zvané jarmilky.
Vzorní pionýři
Skoro všechny děti byly organizovány v Pionýrské organizaci. Skládaly pionýrský slib, slibovaly, že budou budovat a bránit socialistickou vlast. Dostávali rudé šátky, které si uvazovaly kolem krku především při oslavách různých komunistických svátků. Děti, které do Pionýra nechodily, měly problémy dostat se na výběrovou školu. Do skauta nikdo chodit nemohl, skauting byl zakázán, stejně tak jako Rychlé šípy a knížky Jaroslava Foglara. Byly vyřazeny z knihoven a nesměly vycházet.
Za pití poznámka
A jak to bylo se školními svačinami a obědy? Svačinu nejčastěji tvořily dva krajíce chleba přitisknuté na sebe, uvnitř namazané sýrem, paštikou nebo máslem. Žáci si je nosili zabalené v látkovém či papírovém ubrousku. Plastové krabičky, do kterých by se svačiny vkládaly, se tehdy nepoužívaly. Stejně tak nebylo zvykem nosit si do školy láhev s pitím, natož pak z této lahve během vyučování pít. To by bylo považováno za drzost a žák by dostal napomenutí či rovnou poznámku. A samozřejmě ve školách nestály na chodbě automaty na nápoje a jídlo. Ve školní jídelně se vařila jedna polévka a jedno jídlo denně, nebylo možné si vybírat z více jídel tak jako dnes.
