Dnes si lidé v obchodech vyberou zboží, zaplatí ho a je nakoupeno. Případně si ho objednají prostřednictvím internetu a nechají doručit domů. Za socialismu to tak jednoduché nebylo. Některé věci se nedaly běžně koupit, musely se shánět, a některé hodně složitě. Běžným jevem byly dlouhé fronty před obchody, když přivezli nějaké nedostatkové zboží. O to větší radost ale člověk měl, když se mu to, co sháněl, podařilo "ulovi"“. Ať už to bylo kolo Favorit, obkládačky do koupelny, maso na roštěnky, dobrá detektivka, čočka, mandarinky nebo toaletní papír.
Podpultové zboží a úplatky
Výhodu měli ti, kteří měli v obchodech příbuzné a známé nebo mohli prodavačkám a prodavačům nabídnout za nedostatkové zboží nějakou protislužbu, to znamená mohli pro ně sehnat něco, co zase oni sháněli nebo jim dali úplatek, tedy peníze navíc. Těmto zákazníkům odložili prodavačky a prodavači zboží stranou, takzvaně pod pult, a prodali jim ho potají, aby to ostatní nakupující neviděli.
Těžkopádné plánované hospodářství
Socialismus byl postaven na plánovaném hospodářství (co se bude vyrábět a v jakém množství se plánovalo roky dopředu). To nedokázalo pružně zareagovat na to, co na trhu právě chybí, co si zákazníci žádají a začít to urychleně vyrábět. Vybavení řady továren bylo navíc zastaralé. A Československo nemělo dost deviz (západní měny), aby mohlo zboží, které u nás nebylo k dostání, dovézt v dostatečném množství z ciziny. Soukromé podniky a obchody neexistovaly, vše bylo státní či družstevní.
Nakupování: Stále ve střehu
Rozhodně nikdo nehladověl, ale i u tak běžných potravin, jako je chléb nebo jogurty musel být zákazník stále ve střehu. Chléb se vozil do obchodů denně, ale někdy až v poledne nebo odpoledne. O prázdninách, při pobytu na chatě, si musel člověk ve venkovské prodejně chleba den předem objednat, jinak mu ho většinou prodavačka neprodala, protože by pak nezbyl na místní obyvatele. Jogurty a pribináčky se vozily do obchodů jen některé dny v týdnu a bývaly brzy vyprodané. Možná jste viděli film Ať žijí duchové, kde se jich děti dožadují.
Nedostatek jogurtů - rok 1987
Nadávání i humor
Špatná byla situace, co se týče masa. To nejlepší si často nechávali řezníci tak zvaně pod pultem pro své známé, kteří se jim za něj odvděčovali nejrůznějšími protislužbami. Na nedostatek lidé reagovali nadáváním, ale i humorem, třeba v roce 1978, když vyletěl do vesmíru náš kosmonaut Vladimír Remek, se říkalo: "Není maso, nejsou auta, ale máme kosmonauta."
Ovoce na příděl
Nedostatkovým zbožím bylo také některé ovoce, třeba mandarinky nebo banány. Ty se nadaly koupit celoročně, do obchodů se navážely před Vánocemi nebo v době pořádání akcí, na nichž komunistickému režimu záleželo – třeba během spartakiád. A leckdy bývalo toto ovoce na příděl, to znamená, že si ho každý mohl koupit např. jen kilogram. V některých letech nebyla k sehnání čočka. Ta se tradičně vařila a dodnes v mnoha rodinách vaří na Nový rok. Maminky si ji přivážely z předvánočních nákupů ze sousední NDR.
Nedostatek toaletního papíru - rok 1988
Místo toaletního papíru nastříhané noviny
A byla období, kdy chyběla tak obyčejná věc, jako je toaletní papír. Lidé místo něj používali nastříhané noviny. Byli naštvaní a tuto situaci komentovali například touto průpovídkou: "V přestavbě je zádrhel, není papír na prd...“ Přestavbou se rozumí změny, které měly v druhé polovině 80. let zlepšit socialistické hospodářství, a tím i obchod.
Čtyřlístek a Ábíčko jen pro někoho
Když si chtěl někdo koupit auto, musel se zapsat do pořadníku a čekat i několik let. Složitě se sháněla i zmíněná kola Favorit, sen mnoha tehdejších kluků, na ty se před obchody čekalo celou noc a stejně se na všechny zájemce nedostalo. V dostatečném množství nebyly v trafikách časopisy Čtyřlístek nebo Ábíčko. V den, kdy vyšly, bylo potřeba si přivstat a někdy oběhnout i několik trafik, aby se sehnaly. Druhý den již ke koupi nebyly. Kdo měl známého v trafice, měl štěstí, protože mu tyto oblíbené časopisy odložil stranou a prodal, aby to ostatní neviděli. Každý čtvrtek se tvořily už od brzkého rána dlouhé fronty před knihkupectvími, protože ten den se přivážely nové knížky. O některé byl obrovský zájem a byly rychle vyprodané. Jiné, třeba spisy komunistických vůdců, vycházely ve vysokých nákladech, ale nikdo je nekupoval.
Džínsy jen v Tuzexu
Některé nedostatkové zboží, které v běžných obchodech vůbec nebylo, jako například džínsy, se chodilo kupovat do Tuzexu. To byly speciální obchody, kde se neplatilo československými korunami, ale tuzexovými poukázkami, kterým se říkalo bony. Lidé je nakupovali u překupníků, u tak zvaných veksláků (možná znáte film Bony a klid), kteří postávali před Tuzexem a načerno s bony obchodovali. U nich si pořizovali i digitální hodinky, které sem veksláci pašovali z ciziny. Na "digitálky" si vaši rodiče určitě vzpomenou, protože po nich stejně jako po džínsách tehdy toužil snad každý kluk či holka.
Velký poklad: Plechovka od Coca Coly
Dnes se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale za velký poklad považovali vaši rodiče prázdnou plechovku od Coca Coly. Měli obrovskou radost, když ji nějaký řidič tiráku či západní turista vyhodil, a oni ji našli. Vystavili si ji v dětském pokoji na poličku nebo víčko opatrně odřízli a do plechovky si postavili tužky a pastelky. Stejně tak si ženy a dívky vystavovaly prázdné obaly od deodorantů a mýdel západních značek.
Nejsou násady na lopaty a krumpáče – rok 1986
Socialismus: Všichni jsme si rovni?
Vysoce postavení komunističtí funkcionáři měli sice veřejně plná ústa řečí o Sovětském svazu jako našem vzoru, ale oni sami dávali v soukromí přednost západnímu zboží. A vzhledem k jejich vlivu nemuseli na rozdíl od běžného obyvatelstva nic dlouze shánět, zboží jim bylo dodáváno přednostně. Ani s léky a kvalitní léčbou neměli problémy, léčili se ve speciálních nemocnicích.
Na nákup se síťovkou
Za socialismu neexistovaly dnešní obrovské supermarkety a obchodní centra, bylo několik obchodních domů (v Praze třeba Bílá Labuť, Máj a Kotva), ale nejběžněji se nakupovalo v samoobsluhách. První byla otevřena v Praze v roce 1955. Nakupovat se chodilo s látkovou taškou nebo tzv. síťovkou, která se vešla do kapsy, ale pojala velké množství nákupu, protože měla schopnost se elasticky hodně roztáhnout. Krájené zboží se balilo do papíru, ovoce, zelenina a vajíčka se vkládaly do papírových sáčků. Minerálky, limonády, sirupy a pivo se prodávaly ve skleněných lahvích, které byly vratné. Igelitové tašky, zvláště ty ze Západu, byly vzácností. Tehdy to byla trochu z nouze ctnost, ale byl to mnohem ekologičtější způsob prodeje než dnes, kdy jsme zavaleni plastovými obaly.
