Prudký úpadek velmoci
Ačkoli existuje velké množství archeologických nálezů a dokonce i dobových záznamů psaných klínovým písmem na hliněných tabulkách, nebyli historikové schopni vysvětlit, co se to ve vyspělé novoasyrské říši vlastně stalo. Proč podlehla mnohem slabším protivníkům a proč byl její pád tak prudký? Tradiční vysvětlení, že trpěla politickou nestabilitou a vyčerpala se svými válečnými taženími, nestačilo. Vědci se proto v posledních letech zaměřili na zkoumání dlouho opomíjeného dalšího faktoru – počasí.
Novoasyrská říši porazilo počasí
Novoasyrská říše byla závislá na zemědělské produkci. Před pěti lety dospěl Adam Schneider z Kalifornské univerzity v San Diegu se svými kolegy k teorii, že na zániku novoasyrské říše se silně podílelo sucho v kombinaci s přelidněním, které přineslo hladové časy. Sucho bylo mimo jejich vliv, ale za přelidnění si Asyřané částečně mohli sami. Aby získali dostatek pracovních sil na obdělávání půdy a tím pádem na krmení svých armád, přesidlovaly celé porobené kmeny do řídce osídlených, nicméně v té době úrodných míst. Zmínky o těchto násilných událostech, které se týkaly i některých izraelitských kmenů, jsou dochovány v biblickém Starém zákoně.
Ničivé změny klimatu
Nové důkazy ve prospěch své teorie vědci zveřejnili letos. Ze stalagmitů z jeskyně Kuna Ba v severním Iráku získali záznam o změnách klimatu během posledních 4000 let. Porovnání těchto dat s historickými záznamy ukázalo překvapivé věci – změny klimatu se podepsaly nejen na zániku novoasyrské říše, ale také na jejím předcházejícím rozmachu a vše pohlcující dobyvačnosti. Během asi dvou století, kdy byla na vrcholu, totiž panovalo neobvykle deštivé počasí – bylo to nejvlhčí období za celé sledované 4000 let.
Štěstí a smůla
Asyřané měli prostě štěstí: Suché stepní oblasti se vydatným deštěm změnily v zemědělskou půdu, z níž přesídlené kmeny dodávaly bohatou úrodu obilovin. Vojáci i civilisté měli dostatek jídla a novoasyrská říše mohla pokračovat ve svém rozpínavém stylu existence. A pak štěstí najednou došlo. Během 7. století před naším letopočtem zemi pro změnu postihlo megasucho, které trvalo dlouhých více než šedesát let. Zemědělství přestalo být produktivní, obyvatelstvo strádalo, politici se hašteřili, vznikaly nepokoje. Armáda je musela potlačovat a její síly pak chyběly na hranicích říše a na porobených územích.
Útoky malých armád
Nezávislost chtěl Egypt, ale nejnebezpečnějším vzbouřencem byl Babylon, který našel spojence v médských kmenech. V roce 612 př. n. l. jejich armády vzaly útokem hlavní město novoasyrské říše a tehdy největší město světa Ninive. Babyloňané útočili z jihu, Médové z východu. Ninive bylo zničeno. Zbytky asyrské armády se stáhly do jižního Turecka, kde se později spojily s egyptskou armádou, která se v obavě z Babylonské říše rozhodla pomoci svým bývalým pánům. V roce 609 však byly egyptsko-asyrské síly poraženy útokem Babyloňanů a Médů v bitvě u Haramu. Stejně to pak dopadlo i s jejich posledními zbytky v roce 605 př. n. l. v bitvě u Karchemiše. A to už byl úplný konec novoasyrské říše.
Vyprávění krápníků
Krápníky rostou usazováním vrstev minerálů z dešťové vody, která proniká do jeskyně. Jednotlivé vrstvy přitom v sobě uchovávají záznam o podmínkách, jaké panovaly v době jejich vzniku. Jak jsou jednotlivé vrstvy stalagmitů v irácké jeskyni Kuna Ba staré, vědci zjistili díky obsahu uranu, který se jakožto nestabilní prvek postupně rozpadá na jiný prvek thorium. O změnách klimatu v různých obdobích pak vypovídal poměr lehké a těžké formy kyslíku z dešťové vody, který je závislý na množství srážek a teplotě. Kombinací získaných dat pak vědci mohli zjistit, jaké počasí panovalo v různých obdobích.
