Informaci o vzdálených útesech na severu pak ke konci století využil Erik Rudý, když byl z Islandu vyhoštěn za své zločiny. Vyplul ve stopách starého příběhu a dorazil na jihozápadní pobřeží Grónska, které tehdy nebylo zaledněné, ale zelené a vcelku přívětivé. Následně se jako hrdina vrátil na Island, kde nalodil zemědělce ochotné zkusit štěstí, a odvezl je do nové země.
Vikingové obchod s mrožovinou
Tak to alespoň vyprávějí severské ságy. Ve světle moderních vědeckých výzkumů se však zdá, že příběh Erika Rudého možná tak trochu maskuje skutečné důvody, pro které se Vikingové odhodlali vydat na 500 km dlouhou cestu do neznáma. A ty byly čistě ekonomické. Středověká Evropa si vysoce cenila mrožích klů – mrožoviny, ze které se vyráběly luxusní církevní i světské předměty. Vikingové s mrožovinou obchodovali. Na Islandu, kde žil unikátní poddruh mrožů, je lovili tak zdatně, až je vyhubili. Svých příjmů se však nechtěli vzdát, museli tedy najít jiná loviště. A našli je právě v Grónsku.
(Ne)úspěšné osídlení Grónska
Ať tak či onak, šlo o úspěšný podnik – vikinským osadám, které vznikly na východním i západním pobřeží Grónska, se dařilo. Prosperita jim vydržela několik staletí, během nichž odlehlé Grónsko dokonce získalo svého vlastního biskupa. Něco takového jednoznačně potvrzovalo jeho celoevropský význam. Počátkem 15. století však všechno skončilo. Osady zanikly, Vikingové z Grónska odpluli a už se nikdy nevrátili. Jenže proč? Stála za tím takzvaná malá doba ledová, klimatická změna, která přinesla výrazné ochlazení a neúrodu? Byly snad vikinské zemědělské praktiky dlouhodobě neudržitelné? Nebo v tom byli opět mroži?
Smůla pro Vikingy, štěstí pro mrože
Grónští Vikingové měli prakticky monopol na dovoz mrožoviny do Evropy. Měli však tu smůlu, že ve 13. století ceny mrožoviny klesly kvůli africké slonovině, která se dostala do módy a zaplavila trh. Aby si zachovali stávající příjmy z obchodování s mrožovinou, které pomáhaly udržovat grónské osady životaschopné, museli Vikingové začít lovit víc mrožů než dřív. A situace z Islandu se v Grónsku začala opakovat: Mrožů ubývalo a lovci se za nimi museli vydávat čím dál víc na sever. Nakonec se to přestalo vyplácet a Vikingové to v Grónsku, kde navíc dost ochlazovalo, raději zabalili.
Vytěžené zdroje
Tak to alespoň naznačuje výzkum vědců z britské Cambridgeské univerzity. Nechtěli riskovat poškození historicky cenných předmětů z mrožoviny, zaměřili se proto na zkoumání jejich „obalového materiálu“. Aby se mroží kly během lodní dopravy nepoškodily, dovážely se i s kusem lebky. V obchodních centrech jako byl Trondheim, Dublin nebo Bergen, se pak kly z lebky vylouply a dále zpracovávaly, zbytek lebky byl odpad. Vědcům se podařilo získat vzorky 67 takových zbytků z 11. až 15. století. Jejich zkoumání prokázalo, že starší lebky pocházejí z pobřeží Grónska v blízkosti vikinských osad a že mnoho z nich patřilo velkým samcům s mohutnými kly. Ty mladší však pocházejí ve vzdálenějších míst a patřily obecně menším zvířatům – což je typická známka toho, že druh je „vytěžený“ nadměrným lovem.
Postrach Vikingů
Runový kámen z Rök Vikingové vztyčili v jihovýchodním Švédsku kolem roku 800, aby svými runovými nápisy připomínal slavné bitvy. Kámen však nese i text o konfliktu mezi světlem a temnotou, teplem a zimou, životem a smrtí. Podle jeho nové interpretace vědci z Göteborgské a Uppsalské univerzity text vyjadřuje obavy z klimatické změny. Archeologické doklady totiž naznačují, že před vztyčením kamene Švédsko sužoval pokles teplot, neúroda, zatmění Slunce a sluneční bouře, které zahalily oblohu do strašidelně rudého odstínu.
