Pravé neštovice jsou považovány za vůbec nejhorší nemoc, jaké kdy lidstvo čelilo. Naštěstí jsou také první nemocí, kterou se díky očkování podařilo úplně vymýtit. Než se tak ale v roce 1980 stalo, zahubil virus pravých neštovic miliony lidí a další oslepil a poznamenal těžkými jizvami.
Virus v kostrách Vikingů
Historické prameny naznačují, že pravé neštovice existovaly už ve starověku, ale přímé důkazy výskytu jejich viru sahají jen do 17. století. Také původ pravých neštovic je záhadný, pouze se předpokládá, že jde o zvířecí onemocnění, které kdysi dávno přeskočilo na člověka.
Aby se dozvěděli více, hledají vědci stopy pravých neštovic na archeologických nalezištích. A nyní byli mimořádně úspěšní: Sekvence DNA viru pravých neštovic objevili u 13 středověkých koster ze severní Evropy. 11 z nich přitom patří Vikingům pohřbeným v letech 600 až 1050 v Dánsku, Norsku, Velké Británii a Rusku. Jsou to vůbec nejstarší přímé důkazy existence pravých neštovic.
Nečekaný výskyt pravých neštovic
Sever Evropy v době vikinských nájezdů je přitom místem, kde až dosud výskyt pravých neštovic nikdo dvakrát nečekal. Nové molekulární důkazy spolu s historickými zmínkami z jižní a západní Evropy však naznačují, že od konce 6. století už byly pravé neštovice známé po celém kontinentu a v severní Evropě byly poměrně rozšířené.
Vikingové – obávaní bojovníci, mořeplavci, nájezdníci, obchodníci a kolonizátoři, kteří neustále cestovali na velké vzdálenosti – na tom logicky mohli mít velký podíl. Znamená to ale, že Vikingy předcházela hrůza nejen z jejich zbraní a divoké nátury, ale i nakažlivé choroby? Tak jednoduché to zase není.
Starý versus moderní
Virus neštovic, kterým byli nakaženi Vikingové, je velmi odlišný od jeho modernějších forem, které se ve 20. století podařilo vymýtit. Nevíme tedy nic o tom, jak byly „vikinské pravé neštovice“ nakažlivé a pro infikovaného člověka nebezpečné.
V každém případě ale tak starý důkaz existence pravých neštovic oslabuje teorie o tom, že je do Evropy zavlekli severoafričtí Maurové během invazí do Španělska a Portugalska (začaly v 8. století) nebo křižáci, kteří se vraceli z křížových výprav na Blízkém východě (první začala v roce 1096). V té době už tu totiž pravé neštovice dávno byly.
Mýty o Vikinzích:
Vikingové nosili rohaté přilby a měli světlé vlasy! První část předchozí věty je nesmysl, který však stále přežívá v knihách, filmech i seriálech. Podle archeologických nálezů Vikingové rohatou ochranu hlavy nikdy nenosili. Tuto romantizující představu vytvořili až umělci z 19. století, a protože se všeobecně líbila, přetrvává dodnes.
Viking nemusel být Skandinávec
S blonďatostí je to složitější, spousta Vikingů bezesporu měli světlé vlasy. Šestiletý výzkumný projekt, jehož výsledky byly zveřejněny letos na podzim, však ukázal, že někteří Vikingové měli jihoevropské nebo dokonce asijské předky, po kterých zdědili tmavé vlasy. Takové dědictví u nich nikdo neočekával, ale přesvědčivě jej prokázala analýza DNA z kostí a zubů z víc než 80 vikinských hrobů rozesetých po Evropě a Grónsku.
Nový způsob života
Rozsáhlá genetická studie také odhalila, že vikinskou identitu mohl mít i člověk, který se nenarodil jako Viking. Kupříkladu dvojice koster pohřbená na britských Orknejských ostrovech s vikinskými meči a dalšími typicky vikinskými artefakty vůbec neměla skandinávský původ – ve skutečnosti šlo o místní keltské obyvatele zvané Piktové, kteří se z nějakého důvodu rozhodli žít jako Vikingové. A jako takoví zřejmě byli skutečnými Vikingy uznáváni.
