Časné ráno 21. června 1621: Na pražském Staroměstském náměstí stojí dřevěné popraviště potažené černým suknem. Popravčí mistr – pražský kat Jan Mydlář si připravuje čtveřici popravčích mečů. V průběhu dne s jejich pomocí veřejně setne hlavy dvanácti mužů z těch, kteří byli odsouzeni za účast na stavovském povstání. Dalších 15 bude oběšeno, jeden před popravou spáchá sebevraždu a jeden bude na posledních chvíli omilostněn.
Rekonstrukce popravy českých pánů
21. červen 2021: Na Staroměstském náměstí opět stojí dřevěné popraviště, popravčí meče a zástup odsouzenců i diváků tu jsou také. A ačkoli má historie sklon se opakovat, v tomto případě jde naštěstí jen o symbolickou rekonstrukci k 400. výročí temné události českých dějin. Asi všichni tušíme, že v 17. století nebyla o popravy tak docela nouze. Rozsah takzvané staroměstské exekuce byl ale šokující i pro současníky popravených. Co se tehdy muselo stát, aby padlo 27 hlav najednou?
Povstání začalo defenestrací
„Poprava 27 českých pánů“, jak se jí ne zcela přesně říká, ukončila stavovské povstání proti habsburskému císaři. Povstání začalo o pouhé tři roky dříve kvůli sporům mezi nekatolíky a katolickou vrchností, která podle stavů porušovala jejich právo na náboženskou svobodu. Při takzvané pražské defenestraci 23. května 1618 vyhodili zástupci stavů z oken Pražského hradu královy místodržící. Habsburkům se pak v dopise snažili vysvětlit, že tímto činem nešli proti vladaři, ale jen jeho rádcům. Nebylo jim to ale moc platné.
Porážka na Bílé hoře
Starý habsburský císař Matyáš by byl ochoten k určitému vyjednávání, ale na českém trůně seděl jeho adoptivní syn Ferdinand II. A ten Matyáše přesvědčil, aby proti českým stavům vytáhl do boje. Jeho vyvrcholením byla bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620, v níž byla stavovská armáda katolickými spojenci poražena na hlavu. A Ferdinand, který se mezitím stal císařem, si nemohl dovolit ukázat shovívavost k vůdcům povstání – situace Evropě tehdy ze všeho nejvíc připomínala sud se střelným prachem, který každou chvíli hrozil vybuchnout válkou.
Málo šlechticů, hodně měšťanů
Ve snaze zabránit hrozícímu rozpadu habsburské monarchie ukázal Ferdinand II. železnou pěst, která měla zastrašit jeho protivníky. Během soudního procesu tak bylo odsouzeno k smrti celkem 45 mužů. Někteří se ale prostřednictvím vlivných příbuzných domohli omilostnění, takže na popravišti jich nakonec skončilo „jen“ 27.
Katovu meči neunikl například lékař, rektor univerzity a diplomat Jan Jesenius nebo spisovatel, skladatel a cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Z celkového počtu však bylo 17 popravených „českých pánů“ měšťany, kteří se k povstání spíš jen připletli. Dalších sedm byli rytíři a jen tři byli urození páni. V pozdějších dobách se často mluvilo o likvidaci výkvětu českého národa.
Těžké rozhodnutí
Ferdinand byl věřící člověk a zřejmě si byl vědom, že nechat popravit 27 lidí najednou je opravdu trochu moc. Své dilema údajně dlouze řešil se svým zpovědníkem, ale nakonec se rozhodl tak, jak se rozhodl. Jestli ho pak tížilo svědomí, nevíme. Z politického hlediska se mu ale tvrdý přístup vyplatil. Habsburkové svou říši nejen udrželi, ale také v ní posílili svou moc. Což se jim pak velice hodilo například ve chvílích, kdy bylo potřeba bojovat proti rozpínavosti osmanských Turků.
Jak se nepopravovalo mečem
Kolem staroměstské exekuce vzniklo v pozdějších dobách množství nepřesností. Například historka, že kat Mydlář byl student medicíny. Což ale dost dobře nešlo, protože tehdy se v Praze medicína nedala studovat. V pamětech kata Mydláře, které v 19. století sepsal autor historických románů Josef Svátek, zase najdeme i vyobrazení popravy, kdy má odsouzenec hlavu na špalku. Tak se ale popravovalo sekerou v Anglii – v Čechách popravovaný klečel s napřímenou hlavou, kterou kat sťal plochým seknutím. Jinak by to podle historiků mečem ani technicky nešlo.
