Když se v 16. století dostali do Brazílie otroci především z území dnešní africké Angoly, rozhodli se, že nebudou tančit, jak jejich majitelé pískají. Vytvořili proto svůj vlastní tanec s bojovými prvky, který pro ně měl nejen rituální význam.
Jednotlivé pohyby se daly použít v sebeobraně. K zasažení protivníka používali capoeiras (hráči) především nohy, které považovali za nástroj zkázy. Ruce měly pro západní Afričany naopak tvořivý význam, a proto se jimi téměř nebojovalo.
Když Portugalci viděli, jak jejich otroci v naznačovaném souboji vykopávají nohama, začali podle jednoho z mnoha názorů rituál výsměšně přirovnávat ke kuřecím zápasům. Původně hanlivé označení bojového umění capoeira (v portugalštině kurník) následně přejala i komunita tanečníků.
Staletí útlaku a zákazů capoeiře neuškodila, právě naopak. Praktikování capoeiry nabralo v první polovině dvacátého století díky činnosti mistrů (mestres) dva odlišné směry. Tradiční a silně ritualizovaná capoeira, která zdůrazňovala návaznost na africké kořeny, získala jméno capoeira Angola, capoeira regional se naopak vydala moderní, dynamickou cestou plnou akrobatických kousků.
V sedmdesátých letech se capoeira stala brazilským národním sportem, díky své pověstné plynulosti a eleganci pohybu dobyla zhruba ve stejné době celý svět a začala nabývat nových forem, označovaných pod jedním názvem capoeira contemporanea.
Vznik capoeiry však provází řada nejasností, což dává prostor pro celou škálu různých výkladů.
Pějme píseň dokola
Capoeira na první pohled nevypadá jako bojový sport. V ideálním případě totiž nedochází k žádnému kontaktu se soupeřem, pokročilý bojovník za to ale obvykle vděčí vlastní schopnosti pohotově uhnout.
Capoeiras vcházejí do kruhu diváků (roda) o průměru tři až deset metrů a do rytmu hudby určovaného strunným nástrojem berimbau provádějí bojové výpady a skoky, které se nápadně podobají breakdanci. Ritualitu hry (jogo) podtrhuje chování okolních přihlížejících, kteří rytmicky tleskají a zpívají písně na různé téma (corridos). Zpěváci jsou doprovázeni malou kapelou. Pomalá hudba dává bojovníkům signál, že se mají pohybovat pomalu, taktizovat a provádět složité pohyby níž u země. S rychlejšími rytmy se zrychluje i tempo hry a zapojují se do ní akrobatické prvky (floreios).
Bez kapely ani ránu
Kapelu tvoří tradiční nástroje, na které se hraje v řadě (bateria). Vede ji strunný nástroj berimbau určující rytmus. Berimbau doprovázejí dvě pandeiros (tamburíny), reco-reco (rašple) a agogô (dvojitý zvon). Kapela může obsahovat i atabaque (ruční buben).
