Ovšem na vrchol vede cesta pěkně trnitá. Jaká byla ta Šmicerova? Vede tou samou cestou i svého syna Jiříka? Co by poradil klukům, kteří sní, že to jednou dotáhnou tam, kam on? "Podrobný návod, jak by měl vypadat ideální vývoj fotbalisty, neexistuje. Je to individuální. Ale pár rad bych měl," usmívá se Šmicer.
Co je podle tebe hlavní věc, aby z šestiletého "mrňouse" mohl vyrůst reprezentant, jako tomu bylo v tvém případě?
S fotbalem jsem sice začínal v šesti letech u nás na vesnici ve Verneřicích u Děčína, jenže už předtím jsem si neustále kopal s míčem. Myslím, že když chce někdo něčeho ve fotbale dosáhnout, musí ho to bavit. Nejlepší tedy je, když si fotbal kluci vyberou sami. Rodiče by je ale podporovat měli. Ovšem ne moc chválit, ale ani kritizovat.
Je lepší, pokud už takhle mladý kluk vyrůstá ve větším klubu?
Není. Zhruba do deseti let můžete hrát, kde chcete. Důležité však je, abyste měli dobrého trenéra. Kouče, který fotbal nedělá pro výsledky, který vás naučí základní fotbalové dovednosti. Přihrávky, zpracování, střelu. Pak je jedno, jestli hrajete na vesnici nebo ve větším klubu ve městě. Zásadní je pracovat co nejvíc s balonem.
Ty jsi měl odmala jasno, že budeš fotbalistou?
Bavilo mě to, využíval jsem každou chvíli, abych měl míč na noze. Měl jsem štěstí, že v naší třídě bylo hodně kamarádů, které také fotbal bavil. Scházeli jsme se na pláccích už od školky. Nehráli jsme však jenom fotbal, třeba i na vojáky, běhali jsme, stavěli bunkry, nebylo to tedy tak, že jsem byl pořád na hřišti.
Není tedy v nízkém věku důležité specializovat se jenom na fotbal?
Není. Strašně důležité je být pořád v pohybu, sportovat. Být všestranný, pokud to jde, nezaměřovat se na jednu kartu. Pamatuji se, že jsme měli tělocvikáře, který věděl, že hrajeme fotbal, proto s námi hrál volejbal, házenou, basketbal, dělali jsme také gymnastiku a atletiku.
Postupně ale začal fotbal převažovat...
Jasně, ten byl pro mě stejně vždycky nejvíc.
Platí ve fotbale, čím dřív s ním začneš, tím líp?
Nemyslím. Záleží, jak je na tom kdo fyzicky. V sedmi letech třeba někdo neukopne míč, naopak některý klučina v pěti letech už třeba dává ostré přihrávky. Je to individuální, neviděl bych, že by se mělo začínat v pěti, čtyřech, to je brzo. Myslím, že kolem šestého roku je ideální začít dělat nějaký sport. To je i můj případ.
Pokud kluk začne vyčnívat záhy nad ostatní, kdy by měl přestoupit do lepšího klubu? Jak to bylo u tebe?
V deseti letech, pokud je vidět, že máte talent, měli byste přejít pod odbornější dohled do výběrových klubů. Jsou tam lepší hráči, tím pádem se i vy budete rychleji zlepšovat. Kdybyste zůstali, mohli byste zakrnět. Já jsem byl ve Verneřicích do 12 let, pak jsem přestoupil do Kovostroje Děčín. Měl jsem nejvyšší čas. Byl to pro mě důležitý krok, ve Verneřicích jsem si dělal, co jsem chtěl, dával jsem za zápas běžně šest gólů, někdy i víc. V Děčíně jsem najednou hrál proti silnějším soupeřům, bylo tedy mnohem těžší se prosadit. Byla to moje první výzva.
Ta druhá, zásadní, přišla za dva roky. Tehdy jsi začal hrát za Slavii.
Přesně tak. Bylo to pro mě ale trošičku vystřízlivění, protože v Děčíně jsem patřil k nejlepším, střílel jsem góly, byl jsem v krajském výběru. A najednou jsem přišel mezi kluky, kteří to také uměli.
Takovou situaci řeší spousta kluků. Jak ji zvládnout?
Měl jsem výhodu, že jsem si nikdy nehrál na hvězdu. Byl jsem ve Slavii zpočátku rád, že jsem vůbec hrál. Přestože to pro mě byla velká změna. Zjistil jsem, že musím být trpělivý, snažit se zlepšovat, nepoddávat se tomu. Fotbal pro mě byla nadále zábava, neměl jsem však na prvním místě žebříčku, že si fotbalem budu vydělávat peníze.
Kdy jsi zjistil, že by ses jím živit mohl?
Až v sedmnácti. Tehdy jsem během roku hodně vytáhl i zesílil, začínal jsem zjišťovat, že někomu uteču, že někoho přetlačím. Spoluhráčům jsem se začal rychle vyrovnávat, udělali mě nakonec kapitánem. V tu chvíli jsem cítil, že bych mohl ve fotbale něco dokázat.
V devatenácti jsi už válel ligu. Kdy je podle tebe nejvyšší čas nakouknout do první ligy?
Myslím, že pokud chcete něčeho dosáhnout, měli byste do dvaceti let ligu hrát. Zvlášť v současné době, kdy mladí hráči mají podstatně víc příležitostí, než měla moje generace. Tehdy byla obrovská konkurence. Samozřejmě se najdou výjimky, jako třeba nedávný obránce Slavie Franta Dřížďal. Ale není jich moc.
Jak důležité je ustát pubertu? Měl jsi nad sebou někoho, kdo tě v těchto letech usměrňoval?
Studoval jsem obchodní akademii, moc času na blbnutí jsem neměl. Ze školy jsem šel rovnou na trénink, večer jsem byl mrtvej. Když se mě později novináři ptali, co jsem dělal v osmnácti, když jsem byl v pubertě, co holky a diskotéky, odpovídal jsem, že jsem nevěděl, co to je. Opravdu jsem na to neměl čas. Nevadilo mi to. Spousta kluků, co jsem znal, tomu ale propadla a pak brzy skončili. Tudíž pokud budete mít v osmnácti volný čas, dejte si pozor, abyste se nechytli špatné party. Pomoci vám v tom mohou ale i rodiče, když zařídí, aby vám doma bylo skutečně dobře.
Ty jsi všechno ustál, postupně ses prosadil do reprezentace, následovala zahraniční angažmá. A v roce 2005 vrchol kariéry, vítězství v Lize mistrů.
To beru jako odměnu za všechno, co jsem fotbalu obětoval. Za to, že jsem se nikdy nepodal, byť jsem si prošel mnoha složitými situacemi. Nevzdal jsem se, šel jsem za svým, věřil jsem si a byl jsem odměněn.
Tvůj syn Jiřík dělá první krůčky pod vaším dohledem v Dolních Chabrech. Snažíš se ho vést stejným směrem?
Zatím je to hodně podobné, má jen lepší nákop, než jsem měl v jeho věku já. Také hraje na vesnici, patří ke klukům, kteří mužstvo jakoby táhnou, dává góly, přihrává na ně. Fotbal ho baví. Přijde domů, hodí tašku do kouta a maže na hřiště. K Vánocům si jako já přeje jedině míč a kopačky. Dělá mi radost. Do ničeho ho nemusím nutit, rád ho podporuju, miluju jezdit s ním na zápasy, dívat se, jak hraje, jak běhá.
Necháváš mu volnost?
Když s ním zůstanu sám, učím ho, jak by měl míč zpracovat a vystřelit. To samé jsem dělal já. Když si vezmu, že jsem z toho vyrostl a někam jsem to dotáhl, tak to špatné být nemohlo. Myslím, že nutit malým dětem strečink a podobné věci je zbytečné. V nízkém věku byste se totiž měli učit co nejvíc pracovat s balonem. Zkrátka odmala vše s míčem. Co se naučíš jako mládě, už neztratíš. Čím budete starší, tím bude obtížnější se těmto kouskům učit. Proto se snažím, když trénuji mužstvo syna, aby byly v tréninku zařazeny přihrávky, zpracování, střely. Vždyť dát šajtli, placírku, s tím mají dnes problémy i někteří ligoví hráči. Ty už se to nenaučí. Měli se to učit už odmala.
