Ačkoli vynález střelného prachu odvál válečné lukostřelce do minulosti, jejich umění nezaniklo. Dokonce ožívá i v té nejtěžší podobě – lukostřelbě ze hřbetu cválajícího koně.

Nejslavnějšími jízdními lukostřelci v celé historii jsou asijští nomádi – Skytové, Sarmati, Mongolové a Hunové, kteří pravidelně podnikali válečné nájezdy na evropskou půdu. Na hřbetech koní se přiřítili zdánlivě odnikud a nepřítele během rychlé jízdy zasypali sprškou přesně mířených šípů.

Zaskočená Evropa

Pro Evropany (a také Egypťany, kteří trpěli nájezdy Chetitů), to bylo šokující. O to víc, když si prohlédli výzbroj nájezdníků. Ve srovnání s jejich až dvoumetrovými luky s jediným obloukem vypadaly ty asijské jako dětské hračky: kraťoučké (často měřily jen 50 cm) a dvojitě prohnuté. Také materiál byl jiný. Evropané používali jednoduše dřevo, nejlépe tisové, které má vynikající pružnost. Naproti tomu asijské luky byly poslepované z vrstev rohoviny, dřeva a šlach. Tento typ luku se dnes označuje jako kompozitní.

Střelnice na půdě: Tradiční lukostřelba

Hračka pro siláky

Ještě větší šok evropský lučištník utrpěl, pokud se tu "hračku" pokusil natáhnout a vystřelit z ní. Dlouhé dřevěné luky měly maximální sílu kolem 100 liber, tedy přibližně 45 kg. Takovou sílu musel střelec vyvinout, aby luk natáhl. Při větší libráži by se luk zpětným rázem výstřelu rozvibroval natolik, že by střelce strhával o víc než metr dopředu. Kompozitní luk tímto nešvarem netrpěl a mohl mít nátahovou sílu i 200 liber (90 kg)! Natáhnout jej by dnes dokázal málokdo, dřív to však bylo běžné.

Pěšáci proti jezdcům

Rozdíly v konstrukci mezi asijskými a evropskými luky byly dané způsobem jejich používání. Evropští lukostřelci byli pěšáci, kteří v bitvě stáli v řadách a na protivníka posílali salvy šípů na až 200metrovou vzdálenost. Nomádi stříleli z koně a krátký luk byl k tomu praktičtější než dlouhý. Sice rádi soutěžili ve střelbě do dálky (starověkým rekordmanem byl jistý synovec dobyvatele Čingischána, který vyslal šíp na vzdálenost 536 metrů), ale v boji stříleli z kratší vzdálenosti. Proč také střílet na dálku, když vás až k nepříteli donese kůň? Mělo to ovšem svůj háček.

Plamenomet ve středověku?! Sci-fi výzbroj starých civilizací

Doprava ne!

Tím háčkem bylo omezení dané sedem na koni, kvůli němuž se mohla otáčet jen horní polovina těla. Pokud tedy na koni seděl pravák, který drží luk v levé ruce a tětivu natahuje pravou, mohl střílet před sebe, doleva a dozadu za sebe. Doprava to zkrátka nešlo. Hordy nájezdníků se tak musely snažit, aby měly nepřítele vždy po levé ruce. A to (třeba kvůli terénu) nešlo pokaždé. Například mezi tureckými lučištníky byly proto i jednotky složené ze samých leváků. Historické záznamy také naznačují, že existovaly i elitní oddíly lukostřelců, kteří uměli střílet oběma rukama.

Palec na tětivu

Vraťme se k našemu evropskému lučištníkovi, který se snaží střílet z ukořistěného nomádského jezdeckého luku. Založí šíp z vnější strany luku a natahuje tak, jak je zvyklý: s ukazováčkem nad šípem a prostředníčkem a prsteníčkem pod ním. A tětiva mu nepěkně přiskřípne prsty! Však také nomádi stříleli úplně jinak: Šíp zakládali na vnitřní straně luku a tětivu natahovali palcem, chráněným kostěným prstýnkem. To ovšem náš chudák lukostřelec nemohl tušit.

Válečníci z Prahy: Čechy v době pádu Říma

Dlouhá pauza

Éru válečných jízdních lukostřelců logicky ukončil vynález střelných zbraní. Umění jízdní lukostřelby pak dlouhá léta přežívalo jen jako sport asijských národů. V současnosti však zažívá masivní rozvoj v Evropě i ve Spojených státech, kde se koná mnoho soutěží. Zasloužil se o to především jeden člověk: Lajos Kassai z Maďarska, který oživil lukostřelecké techniky dávných Hunů. Zasahuje terč nejen za jízdy na cválajícím koni, ale i během skoku přes překážku, šípy navíc vypouští neuvěřitelnou rychlostí – na jeden šíp mu stačí 1,5 sekundy.

Jízdní lukostřelci často závodí v tradičním nomádském oděvu

Pro zvýšení rychlosti střelby nemá jezdec šípy v toulci ale v ruce

Z moderního mongolského luku, který je delší než ten původní, se dá střílet i evropským způsobem

Mistr světa v jízdní lukostřelbě Lajos Kassai

fotografií

Indiáni a samurajové

Jízdní lukostřelba se vyvíjela nezávisle na sobě v různých částech světa. Kromě asijských nomádů ji skvěle ovládali také japonští samurajové, u nichž byla nedílnou součástí výcviku. Na rozdíl od těch asijských byly japonské bambusové luky velmi dlouhé (delší než člověk), s výrazně asymetrickými rameny. Tradiční jízdní lukostřelbu Japonci provozují dodnes pod názvem jabusame.

Lidmi, k nimž luk a šípy neodmyslitelně patří, jsou i američtí prérijní indiáni. Pro jízdní lukostřelbu používali kratší luky (kolem 1 m) s nátahovou silou asi 60 liber (27 kg). Nenatahovali je však až k obličeji, jak bylo zvykem u evropských a asijských lukostřelců, a stříleli na krátké vzdálenosti.

Reportáž ze sedla

Po mnoha letech sedím znovu na koni. S jeho řízením si starosti dělat nemusím – je na lonži (představte si dlouhé vodítko na psa upevněné k udidlu uzdečky), kterou drží trenérka, a chodí do kruhu. V levé ruce držím svůj luk, ze kterého už pár měsíců střílím, pravou zakládám šíp. Mířím na terč, trefuju se. Luk však musím držet jinak než při střelbě ze země, aby koně nešťouchal do boku. Nezvyk má za následek, že mě šlehne tětiva a vyrobí mi obrovskou modřinu na lokti. Zkusíme to ještě v klusu... Zásah!

Se zbraní v ruce

Zvuk šípu

Místem mojí jezdecko-lukostřelecké exhibice je okraj Ústí nad Labem, kde má své koně ustájené trenérka Nikola Průchová. Spolu s instruktorkou bojové lukostřelby Svetlanou Dankovičovou je cvičí tak, aby byli využitelní pro jízdní lukostřelbu. Není to nic lehkého. Kůň je od přírody zvíře, které plaší nezvyklé zvuky a pohyby. V první řadě si tedy musí zvyknout na samotný luk a na to, že jej jezdec drží v ruce. Ještě náročnější je pro koně "ustát" švištivý zvuk vystřeleného šípu. Každý kůň je přitom jiný: Zatímco hnědá kobylka už si zvykla a nechá střílet i svého jezdce, černého hřebce Bomba po chvilce znervózní i člověk střílející ze země.

Kentaur

Výcvik koně proto vyžaduje trpělivý a pozvolný přístup: Z povzdálí mu ukázat luk a šípy, pomalu natáhnout, vypustit šíp. Pokud to zvládá, přiblížit se. A tohle trénovat pořád dokola. Pak zkusit střílet vedle něj. Společně se Svetlanou tak chvíli cvičíme Bomba, kterému hned dva lukostřelci vedle sebe kupodivu už moc nevadí. Pak nasednout s lukem… A tak dále až do fáze připomínající bájného kentaura, kde jezdec-lukostřelec a kůň splynou v jednu cválající a střílející bytost.

Železnice přes Ameriku: koleje přinesly pokrok a zničily indiány

Rozpůlený lukostřelec

Když jedete na koni, ovládáte jej rukama, které drží otěže, nohama a přenášením váhy sedu. Jenže když chcete střílet, zbudou vám z toho jen nohy a sed. Ruce "vyblokuje" držení luku a zakládání šípů na tětivu. Jezdec se proto musí naučit ovládat koně bez rukou a kůň musí umět reagovat na jeho signály. Musíte se prakticky rozpůlit – dolní část těla se věnuje jízdě, horní střelbě na terč. V kroku to jde relativně snadno, v klusu, kde se jezdec rytmicky zvedá a zase dosedá do sedla, je to horší. A cval, to je vlastně takový malý skok, který s vámi cuká dopředu a dozadu. Pokročilí jízdní lukostřelci se v něm navíc musí naučit i správný timing: Aby pohyb koně nenarušil dráhu šípu, musí vystřelit v okamžiku, kdy jsou všechny čtyři koňské nohy v letové fázi!

Kdo byly Amazonky

Svetlana, která už ve cvalu střílet umí, je jednou z mála českých jízdních lukostřelců. Střílet začala poté, co si přečetla knížku o Amazonkách. Teď na chvilku zapomeňte na Wonder Woman, národ bojovných žen vystupuje ve starořeckých legendách. Pravděpodobně to ve skutečnosti byly ženy Skytů nebo Sarmatů. Muži se vydávali na válečné výpravy a ženy se musely naučit bránit sebe a své děti. A šlo jim to víc než dobře – Řekové, kteří se s nimi střetávali, o nich hovoří s velkým respektem.

Kroužek pro děti

Amazonky Svetlanu inspirovaly k tomu, aby se začala zajímat o tradiční asijskou lukostřelbu. Pořídila si maďarský luk a začala trénovat. Dnes má sbírku luků, účastní se závodů v asijské lukostřelbě a v Ústí nad Labem sama trénuje děti. Zatím v lukostřelbě ze země, ale jakmile budou koně připraveni, otevře i kroužek jízdní lukostřelby.