Jejich výkony sledujeme se zatajeným dechem. Pohybují se v závratných výškách tak bezstarostně, jako by se v nich narodili. Jindy zase jen několik metrů nad zemí ohnou tělo a zkroutí končetiny až to vypadá, že se zlomí. A pak jako lidská pružina vyskočí a chytnou se na skále o dva metry výše. Horolezení, jak ho sledujeme v televizi nebo naživo při závodech, má v České republice silnou tradici a světoznámé borce, kterým se v našem povídání podíváme pod prsty.
Kilometr lezení
Jestli se v poslední době něčí jméno skloňuje, když dojde na debatu o sportovním lezení, je to Adam Ondra. Čtyřiadvacetiletý student Masarykovy univerzity patří v současnosti k lezecké špičce. Loni přelezl volným stylem, tedy bez použití pomůcek k ulehčení výstupu, téměř tisíc metrů vysokou stěnu Dawn Wall v amerických Yosemitech. Stal se tak třetím, komu se to podařilo, a prvním, který každý úsek cesty sám vyváděl, což znamená, že se nestřídal s nikým jiným. Zároveň získal prvenství za nejrychlejší přelez cesty – trvalo mu to 8 dní oproti předešlému rekordu 19 dní. Zřejmě nejtěžší dlouhá cesta na světě tak padla Ondrovi k nohám. Není to však poslední nej... jeho kariéry.
Lezení v krvi
Rekordy se to v Adamově životě jen hemžilo už v době před Dawn Wall. Extrémně těžké cesty zdolával hravě a mnohokrát bez zkoušení trasy dopředu. Za posledních pár let se tak vyšplhal na příčku patrně nejlepšího lezce na světě. Jeho horolezecká cesta začala už v šesti letech, kdy ho rodiče horolezci vzali na skály. Od té doby se každý rok zlepšoval a posunoval svoji výkonnost. Přesto i po úspěchu na Dawn Wall všechny letos překvapil, když přelezl cestu Silence v napůl probořené jeskyni Hanshelleren v Norsku. Do té doby ji nikdo nepřelezl.
Nejtěžší cesty na světě
Pětačtyřicet metrů dlouhá Silence má podle horolezecké stupnice obtížnost hodnocení 9c. Lehčí je 9b+, těžší by byla 10a. Jenže taková ještě neexistuje a 9c je v současnosti na samotném konci stupnice. A nejen to, Adam Ondra při svém přelezu Silence vlastně 9c definoval, protože žádná tak náročná cesta ještě neexistuje. Nepředstavuje si to ale tak, že přišel pod skálu, podíval se na ni a vylezl nahoru. Přípravě Silence věnoval 4 roky. Pracovat na ní začal až poté, co přelezl první 9b+ na světě. To byla cesta Change roku 2012 ve stejné oblasti.
Na olympiádu!
Neustálé dosahování nových stupňů obtížnosti je dané rozvojem sportovního lezení. Lezci včetně Adama využívají služeb trenérů pro vytrvalost, psychickou odolnost či posílení konkrétních svalových skupin. Evoluce se dotýká i samotného vybavení, ať už jde o lana z moderních materiálů, tvarované boty s vysokou přilnavostí gumy a zvyšování bezpečnosti a tak podobně. Lezců přibývá a závody na umělých stěnách se stávají populární i pro diváky. Roku 2020 se proto sportovní lezení objeví jako oficiální olympijský sport a Adam Ondra by v Tokiu neměl chybět.
Eso nízko nad zemí
Adam Ondra je světovým borcem ve skalním lezení. Lezeckých disciplin ovšem existuje celá řada a odlišují se technikou, rychlostí nebo i výškou. Třeba při boulderingu se leze do několika metrů nad zemí, nepoužívají se jistící pomůcky a pod lezcem je dopadová matrace a ruce kamarádů. Výhodou je, že prakticky každý větší kámen je příležitostí pro vymyslení cesty. Ty jsou sice kratší a mají méně kroků (jejich čistý přelez často trvá pouhých pár sekund), ale o to náročnější mohou být. Vytříbená technika a síla jsou nutností. Martin Stráník, devítinásobný mistr České republiky v boulderingu a držitel několika druhých míst ve světových závodech, o tom může vyprávět.
Nové zářezy
V době uzávěrky ábíčka byl Martin zrovna na měsíčním pobytu ve Spojených státech amerických. Do lezeckého deníčku si tam zapsal přelezy bouldery Echale a Dark Waters Low s obtížností 8b – a jeho krasojízda Amerikou ještě neskončila. Nemusíte ale jezdit do USA, abyste si dobře zaboulderovali. Náročné bouldery jsou i v naší zemi, třeba v žulových Petrohradských skalách u Žatce nebo na pískovcové stolové hoře Ostaš u Police nad Metují. Právě tam můžete na Martina narazit a třeba se ho zeptat, zda se za necelé tři roky bude pokoušet o získání olympijské medaile.
Královna ledu
A že lezou jenom kluci? Tak to byste se divili! Při návštěvách lezeckých oblastí nebo tělocvičen je vidět, že poměr lezců k lezkyním je vyrovnaný. Mezi nejlepší české lezkyně patří Lucka Hrozová, která se specializuje na extrémní lezení v ledových a drytoolingových cestách (na skále se používají cepíny a mačky). Medaile ze závodů jí přibývají jako na běžícím páse, jmenujme třeba 14 ocenění Světového poháru nebo titul Mistryně České republiky.
Na Island!
Posledním hvězdným výkonem Lucie bylo navržení a následné přelezení cesty Arya, která měří 25 metrů a vede stropem ledové jeskyně, která se nachází v největším evropském ledovci Vatnajökull na Islandu. Pojmenování dostala po elfské princezně z knižní série Odkaz Dračích jezdců, podle níž byl natočen film Eragon. Náročnost WI10, jak jí Lucka odhaduje, je celé tři stupně nad všeobecně uznávaným koncem stupnice pro výstupy v ledu. Na druhou stranu je hodnocení uvěřitelné – takto převislé ledové jeskyně lezlo jen pár lidí na světě. A mezi nimi je Lucie Hrozová.
Všichni další
Češi mají řadu dalších lezeckých reprezentantů, na které nemáme v článku prostor (třeba bratr Lucie je mistr v rychlolezení) a mezi našince patří i borci, kteří dobývají vrcholky osmitisícovek, jako Radek Jaroš nebo Marek Holeček. Na zemi, která leží ve středu Evropy a jejíž nejvyšší hora 1603 metrů, to je celkem slušný výkon, co říkáte.
120 let na skalách
Lidé odjakživa lezli po stromech a skálách, třeba při hledání potravy nebo na útěku před predátory. Lezení s pomůckami se ale datuje až od 15. století. Roku 1492 se Antoine de Ville na příkaz francouzského krále vyškrábal s pomocí žebříků a lan na 300 metrů vysokou a jinak nepřístupnou horu Mont Aiguille. Použil přitom techniku, která byla vymyšlena pro dobývání vysokých hradních zdí. Skutečné počátky dnešního lezení pak sahají do druhé poloviny 19. století. Na našem území se horolezci začali oficiálně organizovat za Františka Josefa I. Roku 1897 vznikl český odbor Slovinského planinského družstva a tím se začala psát historie slavných českých výstupů ve vysokých horách a v současnosti i skalního lezení. To také znamená, že letos mají horolezci důvod oslavovat – na skály a hory se u nás oficiálně leze už 120 let.
